Pražská hospoda U Jelínků není místo, kde se zastavil čas.
Je to místo, kde čas stojí. Čas si dal pivo a stojí na stojáka v přední miniaturní místnosti a čeká, kdy se uvolní místo v zadní miniaturní místnosti.
Blondýnka u rohového stolu se shovívavě usmívá na svého kumpána. Její náušnice se hodí ke světlu, které se lomí při průchodu poloprázdnou sklenicí.
Tu hospodu získal pan Jelínek v roce 1918 a o osm let později uzavřel smlouvu s Plzeňským pivovarem. Přežilo to první republiku, fašisty, komunisty. I ten dřevní český kapitalismus devadesátých let 20. století. A ta plzeň je tady přesně taková, jaká by měla v těch malých boubelatých půllitrech být. S tou jemnou pěnou, natočená na jeden zátah a okamžitě roznesená po malém lokále.
Viděl jsem tu známé tváře, psy, zoufalce i úspěšné úředníky. Pár desítek metrů odtud se morfuje hlava Kafky směrem k pražskému městskému úřadu a umakartové stoly lokálu vypadají, že pamatují doby, kdy se tady nadávalo na Hitlera a potom na Gottwalda.
Blondýnka se na mě dívá a říká: „Vy mi někoho připomínáte.“
Usmívám se. U Jelínků se stává, že vám někdy někdo někoho připomíná.
A čas běží rychle. Místo hodin se tady používají čárky na pivním lístku. Každé pivo symbolizuje zhruba půl hodiny, která se v tom víru hlučné debaty a cinkání sklenic může lehce měnit na minuty. Časová anomálie zřejmě vyvěrá z faktu, že čas běží tím rychleji, čím je pozorovatel blíže k zemskému jádru. A hospoda U Jelínků je přesně někde poblíž centra…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu