Láska třídy přenáší

Jaká je vlastně generace mileniálů? Otázka, ze které už se stalo trochu klišé a odpověď velmi záleží na tom, komu je položena. Zaměstnavatelé tvrdí, že dnešním dvacátníkům a třicátníkům se nechce pracovat. Sociologové oponují, že mileniálové pracovat chtějí, ale oproti předchozím generacím jim jde míň o peníze a víc o seberealizaci. Lidé kolem šedesátky můžou mít pocit, že jsou jejich děti zhýčkané, vyhýbají se závazkům a všechen čas tráví na internetu. Na to lze ovšem namítnout, že dnešní mladí jsou tolerantní, zajímají se o politiku nebo ekologii. Zjistit, jací mileniálové doopravdy jsou, se pokoušejí marketingové agentury, autoři diplomek a novináři. Výsledkem jsou ale často zjednodušené a zobecňující zkratky.

O to zajímavější je, že mezi literárními kritiky předních světových médií panuje takřka všeobecná shoda na tom, který spisovatel dokázal zatím nejlépe vyjádřit životní pocity této generace. Tvůrcem pasovaným do této role je letos devětadvacetiletá irská spisovatelka Sally Rooney, autorka globálních bestsellerů Rozhovory s přáteli a Normální lidi. Jejich hrdinové zažívají první lásky a hledají své místo ve světě. Vedou duchaplné rozhovory, ale své pocity raději vyjadřují přes Messenger. Bojí se, zda budou schopní zaplatit předražené nájmy, ale odmítají se spokojit s nudnou prací. V sexu jsou otevření experimentům, ale jejich idea partnerského vztahu je spíš vágní. Především Normální lidi, kterých se celosvětově prodalo přes milion výtisků a nyní vycházejí česky, z Rooney udělali globální literární celebritu a vynesli jí titul prvního velkého autora z generace mileniálů.

Kritici oceňují vtahující lehkost, s níž dokáže popsat myšlení, dialogy i intimní život mladých lidí, ale také její schopnost vložit do zdánlivě nekomplikovaných milostných příběhů i společenskou kritiku. Rooney v této souvislosti nezastírá, co zejména starší čtenáře ve zdejším regionu může iritovat. Tedy že ve svém politickém přesvědčení vychází z marxismu, že podle jejího názoru osudy lidí stále ovlivňují třídy – a že stejně jako mnoho dnešních mladých lidí vidí spíše nedostatky než výhody kapitalismu. Zároveň dodává, že nikoho nechce ovlivňovat, a stejně tak se brání nálepce generačního mluvčího. Říká, že vychází z vlastní životní zkušenosti člověka vyrůstajícího v prostředí internetu, který se na prahu dospělosti ocitl zrovna tehdy, když svět zasáhla globální hospodářská krize – což zásadně ovlivnilo její pohled na svět. A jak se ukazuje, tahle optika rezonuje i daleko za hranicemi malého Irska.

Nabrat kapitál

„Dlouho to vypadalo, že moje životní dráha nemá vůbec žádný směr. Měla jsem pocit, že jen chodím v kruhu, nikam nesměřuji a tohle období jako by trvalo celou věčnost,“ odpověděla Rooney v rozhovoru pro deník The Guardian na otázku, jak se ještě před třicítkou dokázala stát světoznámou autorkou. Životní dráha budoucí spisovatelky, stejně jako jejích románových postav, začala v malém irském městě a v poměrně skromných poměrech – její otec byl státním zaměstnancem, matka vedla obecní umělecké centrum. Od dětství ráda četla a zajímala se o politiku. Po střední škole odešla z venkova do Dublinu studovat na prestižní Trinity College. Velkoměstskou osamělost, kterou tu pociťovala, později vytěžila v obou knihách, ale ze začátku kvůli ní dost trpěla. Jak vzpomíná ve svém eseji Even If You Beat Me (I když mě porazíš), publikovaném v literárním časopise The Dublin Review, v cizím městě neměla žádné přátele a nevěděla, jak je získat. Měla intenzivní pocit, že na rozdíl od spolužáků nezná tajné společenské kódy vedoucí k navazování kontaktů, zisku popularity a k úspěchu.

Aby se začlenila, přihlásila se do univerzitního kroužku, jehož členové navzájem soutěžili v debatování na předem stanovená témata. Časem tuto intelektuální disciplínu dokonale ovládla a s potěšením zjistila, že spolu s úspěchem automaticky přichází i uznání a popularita – tedy onen tolik vytoužený „sociální kapitál“ otevírající člověku dveře na večírky i na turnaje konající se po celém světě. Čím víc se jí však v kláních dařilo, tím víc si uvědomovala, že ji souboje přestávají bavit. Pochopila, že hledání způsobů, jak obhájit byť zcela absurdní téma, je sice extrémně vzrušující akt vyžadující naprosté soustředění, ale ve výsledku jde o prázdnou a cynickou hru se slovy, kdy jedinou motivací je porazit protivníka a získat od porotců co nejvyšší počet bodů. „Už mě nebavilo znovu hledat argumenty, proč kapitalismus prospívá chudým,“ vzpomíná Rooney v eseji.

A když se stala debatní mistryní Evropy, jednou provždy tuhle disciplínu opustila. Odnesla si z ní přitom cenné poznání – že unikátní stav, při kterém člověk zažívá totální soustředění a fyzické vytržení, je opojný. A umínila si, že najde způsob, jak se do něj dostat i bez soutěžení. „Přestala jsem debatovat, abych zjistila, jestli mám co říct i bez toho, že chci něco vyhrát,“ píše Rooney v eseji, který vydala brzy po skončení debatní kariéry. Úvahu si náhodou přečetla literární agentka Tracy Bohan – rozpoznala v textu talent a autorku kontaktovala s otázkou, zda v šuplíku nemá další texty. Rooney už v té době psala povídky a měla i rozepsaný román o mladých lidech studujících v Dublinu, který agentce ukázala. Bohan se příběh líbil a nakladatelům také – zájem jich projevilo hned sedm najednou. Kniha pak vyšla v létě roku 2017 pod názvem Rozhovory s přáteli a okamžitě se stala literární senzací.