Neděle odpoledne

Marička si na ten okamžik vzpomíná naprosto přesně. Na chvíli, kdy se jí v hrudi poprvé rozsvítilo tisíc lucerniček. Přitom se nejdřív zdálo, že to bude den jako každý jiný.

Jakmile skončí schůzka oddílu, Marička si spěšně oblékne vatovaný kabát přes bleděmodrou košili, hodí si kožený řemínek aktovky přes rameno a vyběhne ven na ulici. Nečeká, že se k ní připojí někdo ze spolužáků, jde jako obvykle úplně sama. Nezahne doleva domů, ale vydá se na opačnou stranu. Prudký poryv větru jí prohrábne vlasy a vžene jí do tváře šedé úlomky listí. Marička si vyhrne límec tmavě zeleného vaťáku ke krku, zaboří hlavu mezi ramena a znovu si hodí na rameno tašku, která se jí svezla na loket.

Před vstupem do kostela si pečlivě očistí boty od bláta, pročísne si rozcuchané vlasy a teprve pak otevře zpuchřelá dřevěná vrata. Na prahu se však lekne a udělá úkrok zpátky. Rozepne si vaťák, strhne si z krku červený šátek, strčí ho do kapsy a konečně vejde do kostela. Sáhne do kropenky, kde jako obvykle není ani kapka vody, naznačí pokleknutí a s pohledem upřeným na oltář se pokřižuje. Potom přejde na své oblíbené místo v poslední lavici v temném koutu vedle zpovědnice, klekne si a sepne ruce.

Vždy připravena!

Dnes odpoledne si v klubovně zase opakovali pionýrský slib. Marička ho poctivě odříkala slovo od slova, přesně tak, jak ji to naučila oddílová vedoucí Marcela, a přitom ani jedinkrát nezaškobrtla. Dokonce se ani náznakem neušklíbla, i když celý slib nemyslela na nic jiného,…