Poslední únorový den před sto lety se pravděpodobně příliš nelišil od současných dní – možná byla jen větší zima, možná na ulicích ležel sníh. Přesto se navždy zapsal do dějin naší země: celé polovině československého obyvatelstva byla tehdy přiznána stejná práva, jaká požívala polovina privilegovaná. V platnost vstoupila Ústavní listina Československé republiky, jež v tuzemsku poprvé zakotvila volební právo žen.
Bezpočet příslušnic tzv. něžného pohlaví, které o přijetí tohoto práva usilovaly, dodnes zůstává ve stínu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, o němž se ve všeobecném povědomí ustálilo, že z úcty, již choval ke své manželce, právě on prosadil přelomovou formuli. Dvojice ústavních paragrafů o volebním právu a volitelnosti občanů „bez rozdílu pohlaví“ byla ovšem také výsledkem neúnavné práce nespočtu žen. Příkladem může být třeba Františka Plamínková, kantorka, která se na sklonku 19. století vzbouřila proti povinnému celibátu učitelek a státních úřednic.
Nesmyslný zákon tehdy stavěl vzdělané ženy před bolestnou volbu – buď se budou věnovat své práci, anebo rodině. Obojí najednou bylo vyloučeno, což tehdejší zákonodárci zdůvodňovali dvojím příjmem, který by tak do rodin pracujících žen putoval. Nehleděli přitom na to, že se takovým rozhodnutím zbavují geneticky cenného potenciálu inteligentních žen, které před privátním štěstím dávaly přednost práci. Třeba vzdělávání příštích generací jako Františka Plamínková, jež raději obětovala vztah se svým…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
