Tečka, čárka, středník, pomlčka, spojovník… – čeština používá řadu interpunkčních znamének. Jejich úkolem je členit text, oddělovat jednu část od druhé, v mluveném projevu se tato znaménka vyjadřují intonací a přestávkami v řeči. Díky nim se čtenář v toku textu orientuje, má přehled, kdy jde o přímou řeč, kde začíná a končí věta či souvětí apod.
Pisatelé většinou správně určí, kam patří tečka a kam čárka, ti zdatnější sem tam sáhnou po středníku. Spousta lidí ale moc nerozlišuje mezi pomlčkou (–) a spojovníkem (-), respektive píšou všude spojovník, i tam, kde má být pomlčka. K tomuto nešvaru přispívá také česká klávesnice, na níž má spojovník samostatnou klávesu, zatímco pomlčka nikoli. A tak zkrátka někteří z pohodlnosti, jiní kvůli neznalosti všude sázejí spojovník.
Pomlčku oddělujeme z obou stran mezerami, třeba: „Pes – přítel člověka“, „to je – jak všichni vědí – nepřijatelné“, dálnice Praha – Hradec Králové, hokejový zápas Česká republika – Finsko. Pokud jsou ale oba názvy jednoslovné, mezery u pomlčky se vypouští: dálnice Praha–Brno, utkání Česko–Finsko, duo Voskovec–Werich. Stejné je to, pokud má pomlčka význam „až“, strany 5–8, v letech 2009–2011.
Při zápisu víceslovných místních jmen se kvůli přehlednosti pomlčka odděluje mezerami, třeba: Praha 9 – Vysočany, u jednoslovných názvů ale zůstává spojovník: Praha-Vysočany, Frýdek-Místek.
Spojovník signalizuje, že jde o těsné spojení, a píše se bez mezer: česko-polský spor o Turów, kuchař-číšník, což platí i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu