Jmenuji se Alisa. Jsem Slavonka z Horních Vrboslavic. Na svůj původ jsem hrdá. K naší menšině se u nás hlásí devadesát procent obyvatel. Mám dva bratry a bydlím s mámou.
Jsem hodná a pěkná. To může kdokoli od nás potvrdit. Ale pořád jsem si nenašla ženicha. Není to proto, že by mě nikdo nechtěl. Pravda je taková, že každý z mých ženichů zemřel.
První ženich měl být zaměstnanec sdružené firmy na těžbu dřeva a vápence. Jeden z těch, kterým u nás říkáme zvedači. Před třemi lety mě pozval na termoskovou kávu do kabiny jeřábu. Líbily se mu moje rezavé vlasy.
„Jako oheň, pravá Slavonka. Řekni otci, ať čeká návštěvu.“
Zabouchl se do kabiny, zapnul motor a přes sklo mi zamával. Mávla jsem na něj a vlasy si zakryla uši. Stydím se za ně, když vzrušením zčervenají.
Za dva dny byl zvedač mrtvý. Našli ho v jámě, kterou sám vykopal elektrickou lopatou a ohraničil ubytovacími buňkami. Říkalo se, že chlapi v noci pili a pak se houpali na jeřábovém háku. Plakala jsem. Všechny mé sestry a sestřenice se už vdaly, ale každý muž, který si chtěl vzít mě, zemřel. Kožkař z dolní vesnice, který k nám vozil brašny z teletiny, šel jednou domů ze svatojánských oslav a spadl do studny. Učitel přírodovědy zase měl cosi se srdečními chlopněmi. Omdlel v koupelně a lékaři ho už nedokázali probrat.
Na pohřeb zvedače mě nikdo nepozval. Před smrtí nestihl nikomu sdělit, že jsem byla jeho nevěstou. Postavila jsem mu aspoň malý pomník nad lomem, kde…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
