Nokturna. Pět příběhů o hudbě a soumraku – zcela výstižně nazval svůj cyklus volně propojených povídek britský prozaik japonského původu Kazuo Ishiguro. Děj první a poslední se odehrává v Benátkách, druhé v Londýně, třetí na anglickém venkově a čtvrté v Kalifornii a hlavními postavami jsou buď hudebníci, nebo alespoň milovníci hudby. Muži vykořenění, nepraktičtí, zmatení a moc netušící, kam míří, nebo kam by mířit měli. A když nám v ich-formě líčí své osudy, nezdá se, že by byli zrovna spolehliví vypravěči – už proto, že žijí svojí volbou v osamění a ze své bubliny sledují vztahy i manželství jiných.
Hudba pro ně představuje dokonalost, krásu, čistotu, lásku, potřebu i vášeň – a pokud pocházejí z Ameriky, pak také úspěch, kdežto pro muzikanty zpoza bývalé železné opony symbolizuje spíše svobodu. A třebaže se vzdali složitostí a konfliktů běžného života, jsou i v umění nuceni ke kompromisům, neboť si přese vše musejí vydělávat. Onen soumrak v podtitulu je tak zejména metaforický, protože po velkých nadějích z mládí přicházejí deziluze a realita středního věku, kdy jsou si nuceni přiznat – nejčastěji za zvuku populární či jazzové písně (jako Come Rain or Come Shine) – selhání a promarněné příležitosti. Spíše než o zápletku tu jde o atmosféru, potažmo tón, jímž je bez výjimky uměřená, falešného sentimentu zbavená hořkosladká melancholie.
Kupříkladu protagonista titulního Nokturna je dle vlastních slov „ošklivej lúzr“ – hráč na saxofon, který se živí tím, že…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu