Továrny na vzpomínky

Když přijedu do Mnichova, vždycky mám pocit, že jsem přijela na Sibiř. Sněží, mrzne a dlouhými bulváry se prohání ledový vítr. Je to prostě shoda náhod, že pozvánky na literární čtení v Mnichově chodí vždycky v takovém počasí. Většinou jsem ubytovaná v malém penzionu, který patří ke starobylé hudební secesní kavárně Mariandl. Nabízejí tady zrekonstruované pokoje s mosaznými klikami ve tvaru květinových pupenů a trychtýřovitými kukátky na dveřích. V pokoji klape a tajemně tiká obří litinové topení, jako by v něm bydleli permoníci a celou noc bušili do litiny kladívky.

Ke kavárně Mariandl se člověk dostane z hlavního nádraží pěšky a musí projít tureckou čtvrtí, která se za poslední roky nenápadně změnila. Z ulice přecpané krámky se zeleninou a ovocem, s tureckým hotelem Goethe, kebaby a levnými holičstvími vypouštějícími do ulice oblaka kolínské je šik promenáda plná výběrových orientálních lahůdek. V kadeřnických salonech sedí hipsteři a drahá občerstvení umně kloubící tureckou, arabskou, japonskou a evropskou kuchyni jsou obsypaná decentní klientelou. Trochu se mi po té staré ulici zasteskne. Po intenzivní vůni a sympatickém chaosu, ale uvědomuju si, že jsou to stejné pocity, jaké mají turisté, když si povzdechnou, že Havana nebo Praha už nejsou tak romanticky a opravdově oprýskané jako kdysi.

Hustě sněží, vcházím do sirobou a starobou vonící chodby plné dávných plakátů z Tanz-Nachtkabarett, projdu kolem popraskaného zrcadla a rozladěného klavíru. Recepce je u barového…