Moje hrdinka Madeleine

Se vzory, které člověk naživo nepotkal, je to ošemetné. Jsou ti lidé skutečně takoví, jak si je představujeme? Ačkoli si myslím, že by se Madeleine Albright od mé představy v reálu příliš nelišila, nebudu mít už příležitost to zjistit. Napořád tak pro mě zůstane hlavně ženou, z jejíhož příběhu šlo čerpat inspiraci a promítat si tak do něj své vlastní sny.

„Nejlepší ze všech možných světů“ slibovala usmívající se dáma na obalu tlusté knihy, kterou jsem kdysi našla zastrčenou v rodinné knihovně. Po přečtení jejích pamětí jsem to Albright uvěřila. Zaujala mě nejen tím, že jako imigrantka a první žena vystoupala na jeden z nejvyšších stupínků americké i světové politiky. Drobounká politička byla na první pohled jiná a z fotografií, kde si třese rukou s urostlými vojáky nebo sedí kolem stolu s bezpečnostními poradci amerického prezidenta, dýchal svět, ve kterém jsou všechny sny uskutečnitelné.

Alespoň tak se mi to jako šestnáctileté dívce jevilo. Fascinující nebyl pouze osobní příběh Albright, ale i prostředí mezinárodních vztahů, které skrze knihu jejích pamětí člověk dospívající na malé české vesnici objevil. Exoticky znějící jména jako Butrus Butrus-Ghálí či Zbigniew Brzezinski mi poprvé naznačila, že svět je nekonečně složitější, než si myslím.

Svoji jinakost navíc Albright vzala za svou, a to jak v symbolické rovině, kdy se součástí jejího diplomatického arzenálu staly legendární brože, tak v té reálné, kdy pozornost, kterou díky své funkci měla, věnovala i diskusi…