Naši Němci, naše sebevědomí

Příběh lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kteří v roce 1913 zahynuli při závodu v Krkonoších, je notoricky známý. Dlouhá léta v něm ale chybělo jméno pražského Němce, Hančova kamaráda Emericha Ratha. Ten táhl ve vánici polozmrzlé Hančovo tělo půl kilometru směrem k Labské boudě, ale došly mu síly. Za komunismu natočený film Synové hor na něj z ideologických důvodů utužování národní identity zapomněl. Nový snímek Poslední závod vrací Ratha, o němž se dávno ví v Krkonoších, ale v kolektivní paměti spíš chybí, viditelněji na scénu.

V tomhle ohledu si tak jeho autoři mohou připsat zásluhu rehabilitace statečného sportovce, který z příběhu zmizel proto, že byl Němec. Osudný závod se tehdy v pohraničí běžel i na pozadí trvajícího napětí mezi Němci a Čechy. Běželo se o prestiž a vítězství znamenalo důležitou zprávu ve sporu, kdo bude na území českých zemí dominovat. Jenže i přes dobrý záměr film opakuje mýty, které reflexi česko-německých vztahů nepomáhají.

Tím hlavním je, že Rath splňuje stereotyp takzvaného dobrého Němce, silnou figuru národní mytologie po druhé světové válce. Dobrým ho přitom dělá to, že pomůže Čechovi. Stereotyp „dobrého Němce“ evokuje „špatný německý celek“. I v Posledním závodu jsou ostatní Němci zlí a zákeřní.

Němci jsou národem, vůči němuž se Češi historicky nejvíc vymezovali. Soutěživé soužití, druhá světová válka, odsun ze Sudet. Pak ekonomicky silný soused. Vztahy k Německu bývaly emotivní, dnes je v nich znát…