Oscary na zadním sedadle

Není to zrovna typ filmu, který běžně soutěží o Oscara v hlavní kategorii. Pomalé tři hodiny v japonštině – občas v mandarínštině, občas v korejštině a občas ve znakové řeči –, v nichž se ruská divadelní klasika o marnosti existence Strýček Váňa proplétá s životem herce a režiséra, který hru inscenuje. Přesto se japonský snímek Drive My Car objevil mezi desítkou nominovaných na Oscara v kategorii Nejlepší film. K tomu může uspět i v kategorii Nejlepší mezinárodní film, Nejlepší scénář a režie. I když není přímo tipovaný na celkového vítěze (uzávěrka textu je před vyhlášením Oscarů 27. března), strhával na sebe film režiséra Rjúsukeho Hamagučiho v uplynulých několika předoscarových měsících ve Spojených státech nebývalou pozornost. Podobně jako před dvěma lety vítězný jihokorejský Parazit, je letos Drive My Car filmem, o kterém se chce každý ve filmovém průmyslu a mezi novináři bavit. Japonský snímek je navíc jeden z několika neanglicky mluvených titulů, které pronikly ze svého „ghetta“ jinam – například norský Nejhorší člověk na světě je nominován i za scénář, dánský Utéct za animovaný film. Kolem Oscarů už nějakou dobu panuje pocit, že jejich sláva hasne. Že tříhodinový ceremoniál vysílaný v televizi zajímá stále méně lidí. Že je třeba je posunout. Proměnit. Udělat z nich znovu relevantní kulturní událost. Úspěch Parazita ukázal organizátorům možná jednu z cest, jak na to. Cestu, která vede přes snahu změnit…