Uzlovo dědictví

Tuto otázku si čas od času pokládá skoro každý: Co po mně zbude, až zemřu, jaký bude můj odkaz, jak budu vnímán – pokud vůbec? Odpověď je většinou rychle jasná hned po smrti, nicméně jsou i lidé, kteří zanechali dědictví tak rozporuplné, že se spory o to, kdo vlastně byli a co vykonali, vedou i nad jejich hrobem. Jednou z těchto nejasných existencí byl sexuolog a gynekolog Radim Uzel, který zemřel minulé pondělí ve dvaaosmdesáti letech.

Na jedné straně část nekrologů dojatě vzpomíná na pana doktora, který „spojoval lékařství a zábavu“, šířil sexuální osvětu a „vlastnoručně odrodil“ tisíce dětí. Naopak zejména od lidí, kteří se angažují v chronicky neřešeném tuzemském problému s násilím na ženách, zazněla důrazná připomínka, že na vině je mimo jiné právě Uzel, když jako známý a lékařskou autoritou zaštítěný člověk problém soustavně bagatelizoval a o domácím a sexuálním násilí šířil nepodložené či vyloženě vylhané závěry (třeba že u některých znásilnění je vina na oběti, že velký problém je s falešnými oznámeními). Což nemělo dopad jen na veřejnou debatu, ale u případů, kde figuroval jako soudní znalec, i na životy konkrétních lidí.

Především v posledních letech nebylo obtížné se rozhodnout, která interpretace Uzlovy osobnosti je ta přesnější, zvlášť když tomu lékař vydatně pomáhal svými dalšími veřejnými vystoupeními, zhusta za hranicí vkusu. Kupříkladu slovo „poplácat“ nadlouho ztratilo svoji laškovnou hravost také díky Radimu Uzlovi, který se opakovaně veřejně…