Do Klagenfurtu je to z Prahy vlakem po čertech daleko. Ale za Vídní člověk té dálky a pátečního, po strop narvaného vlaku přestává litovat. Aprílové počasí vrcholí, vlak projíždí nejdřív mlhou, pak deštěm, a nakonec sluncem. Za okny vlaku fialově kvetou divoké vřesovce a alpská údolí jsou chvíli plná temných hvozdů a chvíli vypadají jako reklama na čokoládu Milka. Nádraží jako z cukrkandlu s názvy lyžařských středisek jsou prázdná a nikdo na nich nevystupuje.
Ani my ne. Tři spisovatelky, co jedou na literární čtení, na pozvání našeho společného rakouského vydavatelství Wieser Verlag. Alena Mornštajnová, Viktorie Hanišová a já. Nedávno nám u „Wieseru“ vyšly německé překlady našich knih a my je konečně po dlouhé covidové pauze můžeme představit rakouským čtenářům.
Náš nakladatel Lojze Wieser je typický obyvatel Klagenfurtu. Má slovinské kořeny jako spousta místních, protože Celovec (tak se Klagenfurt jmenuje česky a slovinsky) leží jenom dvacet kilometrů severně od Slovinska. Spousta názvů ve městě je slovinská, jsou tady i slovinská knihkupectví. Na nádraží nás čeká česko-rakouský spisovatel Stanislav Struhar, který bude čtení moderovat. Standa nám ukazuje místo hned naproti nádraží, kde se bude čtení konat. Starý dům, pomalovaný krásnými portréty zdejšího rodáka Roberta Musila. A taky prý se musíme podívat do kostela sv. Jiljí!
Cestou do hotelu nám pak stihne povyprávět příběh dalšího, tentokrát francouzsko-amerického spisovatele Juliena Greena. Ten měl americké…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
