50 let aféry Watergate a neznámí hrdinové

Když se v roce 1986 v kinech objevil film Top Gun o amerických vojenských pilotech, výrazně vzrostl zájem o službu u letectva. Každý se viděl jako Tom Cruise, který ztvárnil hlavní postavu. Pro novinařinu sehrál stejnou agitační roli film Všichni prezidentovi muži, který se věnoval kauze Watergate. Každý se viděl jako Robert Redford či Dustin Hoffman, kteří hráli hlavní novinářské postavy. Snímek byl tak úspěšný a působivý, že skutečný šéfredaktor The Washington Post Ben Bradlee se začal stylizovat do Jasona Robardse, jenž ho hrál ve filmu. Od vypuknutí skutečné aféry Watergate uplyne v pátek padesát let.

Základní příběh je známý, tak jen ve zkratce. V červnu roku 1972 se několik mužů vloupalo do sídla Demokratické strany, aby nastavili odposlouchávací zařízení. Co se zpočátku zdálo jako marginální událost, ukázalo se brzy jako obří případ zneužívání moci ze strany Bílého domu. A mělo to vážné důsledky, prezident Richard Nixon musel odejít a řada jeho spolupracovníků skončila ve vězení. Kauza neusnula díky pečlivé práci novinářů, zejména pak redaktorů The Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina. I když aféra většinu veřejnosti nezajímala, pokračovali po dva roky v pátrání.

Příběh se logicky smrskl především do příběhu dvou statečných novinářů. Zajímavé je ale položit si otázku, proč uspěli zrovna reportéři The Washington Post. Zmiňme na začátek jeden „detail“, který nám napoví. V roce 1973 získali cenu za pokrývání Watergate nikoli dva, ale tři novináři The Washington Post – Woodward, Bernstein a editor Barry Sussman. Jméno posledního časem vypadlo, protože se nehodilo do legendy. Nedávno na webu NiemanLab.org Joshua Benton jeho osud využil k polemice se stále populárnější tezí, že se novináři mají sebepropagovat, aby pak mohli pracovat samostatně, bez redakce. Přitom je tu celá řada žurnalistů, kteří jsou „neviditelní“, ale nenahraditelní. Patří mezi ně i editoři.

Sussmana zmiňovali oba slavní reportéři, vedení novin i nezávislí odborníci jako klíčovou postavu celého pátrání. Redaktorům totiž poskytoval na jednu stranu potřebnou důvěru, zároveň jim ale neustále kladl nepříjemné otázky, odkud co vědí, jak to, že naopak nevědí to a to. Časem navíc disponoval takovou znalostí aféry, že novinářům nabízel kontext, který oni, ponořeni do pátrání, občas ztráceli.

Vedoucí washingtonské pobočky The New York Times Robert H. Phelps ve své mimořádně zajímavé knize God and the Editor (Bůh a editor) popisuje, proč si kauzu nechal ukrást konkurencí. Mimo jiné zmiňuje, že jeho list vnímal Washington víceméně jen jako místo pro velkou politiku, nikoli kriminální kauzy. Případem většina redaktorů pohrdala. Hlavně však vedení nechtělo „riskovat, že se poškodí důvěryhodnost Timesů“, kdyby se něco zvrtlo. A každá investigativní práce přináší také omyly, což se ostatně několikrát stalo i Woodwardovi, Bernsteinovi a Sussmanovi. Washington Post měl štěstí, že majitelka Katharine Graham byla připravena riskovat vlastní byznys a šéfredaktor Bradlee snášet nekonečné útoky ze strany Bílého domu.

Phelps zmínil i podstatný detail, že reportéři Timesů byli zvyklí většinu věcí zjišťovat po telefonu, ale do něj nechtěl nikdo mluvit, protože se báli odposlechů. A oprávněně, Nixon nechal napíchnout i telefony žurnalistů.

Aféra Watergate změnila novinařinu. Ukázalo se, jak nenahraditelná je pro fungování demokratické společnosti. Na podstatě práce redakcí se nic nezměnilo, stále je zapotřebí širokého týmu lidí, i když je na konci práce pod článkem podpis jen jednoho či dvou lidí.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor