Je Nerudová česká Čaputová?

Na náměstí v Děčíně mezi stánky se zeleninou je to mnohem lepší než o den dřív v Praze na křižovatce Budějovická. V úterý v Praze hodně pršelo a sbírat podpisy pro svou kandidaturu na prezidentku neměla Danuše Nerudová moc od koho, lidé pod deštníky procházeli kolem stánku ve spěchu. Nerudová nakonec zkrátila plánovanou hodinu v terénu na dvacet pět minut a odjela. V Děčíně je slunečno a zájemkyně o účast v prezidentské volbě se v poledním parnu prochází po náměstí a zastavuje se s lidmi, kteří ji osloví. „Tak to jste vy?“ říká asi osmdesátiletý muž, a pak nahlas obdivně dodá: „Panebože, to je ale kočka!“ Danuše Nerudová se tomu směje a jde se s ním vyfotit. „Ona je opravdu jako Čaputová, podívej,“ říká jedna žena druhé, když zpomalí a okukují kandidátku, která si právě bere podpis od prodavačky meruněk. Jméno slovenské hlavy státu návštěvníci děčínského rynku skloňují při hovoru s Nerudovou nebo o ní opakovaně, stejně jako na všech dalších podpisových štacích. Přirovnání ke slovenské prezidentce zazní i při každé zmínce v novinách či ve veřejném prostoru o profesorce ekonomie a bývalé rektorce Mendelovy univerzity, která předminulý týden oficiálně oznámila odhodlání stát se budoucí českou prezidentkou. Co si pod tím – být českou Zuzanou Čaputovou – kdo představuje a je takové srovnání a naděje, která se s ním pojí, namístě?

Maják na Hradě

Danuše Nerudová sama kolemjdoucí nezastavuje, to dělají dobrovolníci z jejího týmu s podpisovými archy v ruce. Kandidátka stojí kousek od nich a do hovoru se zapojí až ve chvíli, kdy oslovený člověk podpis alespoň zvažuje. Když oslovený rovnou odmítne, Nerudová pomalým krokem ze situace poodstoupí. Starší muž, který ji nazval kočkou, u sebe nemá občanku, ale říká, že „takové šťabajzně“ podpis určitě dá. Slibuje, že si skočí pro průkaz domů a vrátí se. Skutečně to za chvíli udělá. „Aby ne, takovou bych v čele státu viděl rád. A je milá a vypadá, že je hodná. Taková žena by po tom, co je tam teď, byla na Hradě dobrá.“

Danuše Nerudová působí na náměstí mezi lidmi o dost jinak než ve studiích při rozhovorech před kamerou – vůbec ne toporně: je uvolněná, neustále se směje, odpovídá lidem vtipem, oni se často smějí s ní. Taky tu nepadají žádné vážnější dotazy, co zájemkyně o křeslo prezidenta vlastně chce a co nabízí. U sbírání podpisů jsou interakce mezi kandidátkou a občany krátké a výhradně veselé,  jde o nezávazné povídání. Trochu zvážní jen při dících: občané, kteří Nerudovou znali už před návštěvou stánku, jí děkují, že kandiduje, často s dodatkem, jak je skvělé, že je žena, a ona jim děkuje za to, že ji podporují.

K osvětlování svých názorů se odhodlá na náměstí jen jednou:  to když ji tu chválí dva místní členové ODS, kteří by ji beze všeho volili, pokud jim jejich domovská vládní koalice Spolu nepostaví vlastního kandidáta. „Podzim bude složitý a vláda to nebude mít jednoduché,“ říká jim Nerudová a mluví o ekonomice. „Vláda něco slíbila a teď nevyslala dobrý signál s tím deficitem, jsou opravdu v těžké situaci,“ říká, ale zdá se, že její společníci chtějí mluvit o něčem jiném. „Kdyby vás podpořilo Spolu, připadala byste pro nás určitě v úvahu,“ říkají Nerudové a dávají jí podpůrný podpis.

Téma ženství i přirovnání k Zuzaně Čaputové se objevuje v hovorech s občany o den později i na náměstí v Litomyšli. Pro dvě mladé ženy, které přijdou dát Nerudové podpis, je „vzorem coby žena jdoucí si veřejně za svým cílem“. Žaneta Balážová zase  při tom, když vytahuje občanku, mluví o Čaputové: „Je chytrá, jako mají prezidentku na Slovensku. Vypadá, že by nám mohla dát zastání, aby nám Romům víc dávali práci. Spíš než nějaký muž. Já práci mám, i auto jsem si koupila, ale hodně nás do práce vzít nechtějí. Jak je práce, tak je všechno,“ říká. „Jako žena ukazuje cestu jiným ženám a může přispět k rovnosti,“ vysvětluje dvacetiletá studentka archivnictví Valerie, která sem Nerudové spolu s kamarády přinesla kytku, proč ji bude volit.