Je to už rok.
Vzala mě tam dcera. Dělá v Rubikonu, což je neziskovka, která nahrazuje státní pomoc lidem vracejícím se do společnosti po odpykání trestu.
To jméno je dost symbolické, protože označuje situaci, která nejde vzít zpět. Ale ve smyslu, v jakém to tahle organizace dělá, to aspoň pro mě znamená, že všechno je možné vzít zpět.
I zločin.
Samozřejmě, světský trest je potřeba vydržet a připravit se podle vyznání na možný trest duchovní, ale aspoň tady na zemi je nutné si říct, že lidi mají právo na cestu zpátky přes tu řeku, která se nepřekračuje. A pro společnost je lepší, když se vrátit dokážou.
Takže kam mě moje dcera vzala?
Každý rok pořádá Rubikon běh v jednom pražském parku. Účastní se běžci s trestní minulostí, běžci ve výkonu trestu a taky lidi jako já, kteří věří, že každý může tu cestu zpátky najít, pokud chce.
Je dost kontroverzní pomáhat usvědčeným kriminálníkům a většina slušných Čechů by se k něčemu takovému jistě obrátila zády.
Já ale naštěstí nejsem slušný Čech.
Sleduji kapelu Wsedě, která u akce obstarává doprovodný program. Strašně mě vždycky baví pozorovat romské hráče na jakýkoli nástroj. Připadá mi, že jsou k tomu určení, že není nic přirozenějšího než Rom u klavíru nebo s kytarou. A na té hudbě je to znát.
Start je pod kopcem. Kolegové na startu si ukazují svoje tetování a hecují svého bachaře, že budou lepší. Ten jen s lehkým úsměvem pokyvuje hlavou.
Já z naší štafety vyrazím první. Běžíme v ní s kámošem. My dva a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu