Jelena Petrovna Čurkina urazila patnáct set kilometrů dlouhou cestu z donbaského Bachmutu do západoukrajinského Užhorodu s jedním kufrem a krabičkou šesti vojenských medailí, které její partner dostal za příkladnou službu. Psal se sedmý týden ruské invaze a ona přijela k dceři takto nalehko v přesvědčení, že válka brzy skončí. V kufříku měla pár základních věcí a metály vezla pro svého druha, aby si je mohl připnout na slavnostní uniformu při vítězném defilé 9. května v Kyjevě. Z tohoto předsevzetí sešlo: přehlídka se v ohlášeném datu nekonala a majitel medailí zahynul už předtím – v půlce dubna během bojů s ruskými vojáky nedaleko Doněcka. „Ale já stejně věřím v rychlý konec války dál,“ říká čtyřiašedesátiletá žena v užhorodském bytě své dcery, s jejíž rodinou dnes tráví většinu svého času.
Je to jenom víra. Dcera Hana se nad ní chápavě usmívá, ona sama se už – stejně jako mnoho dalších Ukrajinců – kloní k závěru, že tato válka bude trvat dlouho. Takže Jelena Petrovna se do domovského Bachmutu, dnes frontového města, nejspíš jen tak nevrátí. Jedna z tisíců ukrajinských válečných vdov, kterých každý den přibývá, bude muset začít nový život na novém místě.
Ať jde
K tomu bude třeba rozhodnost a ta Jeleně, jež většinu svého života pracovala v ukrajinské armádě jako úřednice zodpovědná za nábor nových mužů do armády, nechybí. Se svým druhem se seznámila v roce 2015. Kosťantyn Lychovydov, učitel dějepisu z tehdy již okupovaného…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu