Česko jako úkol
Evropského předsednictví se ujímá stát, který má co dělat sám se sebou
Když Česko minule předsedalo Evropské unii, byli jsme o čtrnáct let mladší a také o něco zahleděnější do sebe. Vláda ODS, Zelených a lidovců tehdy představila oficiální heslo kampaně „Evropě to osladíme“ a experti na komunikaci krčili nechápavě rameny, co tím chce nová členská země zbytku kontinentu vlastně sdělit. Co osladíme a vzhledem k dvojsmyslu toho rčení i proč? Někteří ale tušili, že je za tím něco namyšleného, ne úplně vstřícného a ne zcela adekvátního pozici postkomunistického státu, který pouze úspěšné členství v evropském klubu přibližuje k naplnění odvěkého snu „vyrovnat se Rakousku“. To se zatím nepovedlo – a možná i kvůli té potřebě oslazovat.
Jaké Česko se tedy ujímá evropského předsednictví teď?
Spíš ne
Jiná je okolní krajina. V první polovině roku 2009 svět také nepůsobil jako ideální místo. Probíhala globální finanční krize a k ní se přidaly problémy s dodávkami plynu z Ruska.
Dnes mluví velvyslankyně Česka v Bruselu Edita Hrdá o tom, že české předsednictví se odehrává za „zcela jasně nejvážnější krize v historii EU“. Zkusme si ty úkoly seřadit: Unie, hlavně její východní část, musí zvládnout uprchlickou krizi. Připravovat se na poválečnou obnovu Ukrajiny. Řešit vyhrocený problém energetické bezpečnosti. Posílit evropskou obranu. Vypořádat se s omezením obchodu s nepřátelskými zeměmi. Posílit demokratické instituce. Nezapomenout čelit tikající klimatické krizi.
Před Evropou tedy leží otázka, jestli je Česko vhodnou předsedající zemí pro…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu