Nová a stará Evropa

Vedle rozbombardovaného Mariupolu a zkázy v Buče se do paměti Evropanů otisknou i letošní fotky z vlakových kupé. Ty březnové, na nichž nad mapou Ukrajiny rozjímají lídři Česka, Slovinska a Polska, a ty červnové, na nichž si cestou do Kyjeva povídají jejich kolegové z Německa, Francie a Itálie.

Na dlouhé výpravě po železnici se obě „party“ státníků mohly poznat lépe než během na minuty rozplánovaných státních návštěv a summitů v Bruselu. I proto je škoda, že staří známí zůstali ve vlacích mezi sebou: v jednom „Východoevropané“, ve druhém „Západoevropané“. Obě party cestujících odrážejí rozdílnou reakci na napadení Ukrajiny. Východoevropané se do Kyjeva odvážili brzy, plně si uvědomují hrozby ruského fašismu a říkají, že cílem války je „výhra Ukrajiny“. Západní kolegové žijí dál od bojové fronty, necítí se tak naléhavě ohroženi a za svůj cíl často označují „nevýhru Ruska“. Ve vlakových kupé se tak – a to bylo i spouštěčem čtvrtečního námětu na sepsání této glosy – potvrzovalo trvající rozdělení EU podél bývalé železné opony.

Jenže pak do Kyjeva po železnici z jihu přijel i rumunský prezident Klaus Iohannis a podle plánu se přidal k Macronovi, Scholzovi a Draghimu. Na společné tiskové konferenci si notovali, podpořili kandidaturu Ukrajiny do EU a obraz rozdělené Evropy se rázem zkomplikoval. Stejně jako ho komplikuje i sdílené evropské máslo na hlavě ohledně podcenění Putina: Němci se vydali do energetické závislosti na Rusku, ale může mu tu naivitu vyčítat třeba Česko,…