Kdyby chudoba a bolest řvaly

Na léto otevřeli okna dokořán. Vlastně vyndali okno celé, zůstala jen mříž. Poprvé vidím jejich ložnici – bídná, tak bídná. Vlastně jen chumel pestrobarevných dek na tvrdém slamníku. A bídní jsou i ti, kteří v ložnici každý večer uléhají. Vychrtlí a prokouření. Kostra jim prosvítá skrze tenounkou slupku kůže na metry daleko. Z našeho deset metrů vzdáleného balkonu se na nich můžu učit anatomii lidského těla. Za větrných a obzvlášť deštivých nocí vycházejí polonazí na dvůr a vyjí a řvou a křičí. Nerozumím jejich slovům, tohle není gruzínština z učebnic, ale ze záškubů kostry a žlučovitého chrlení čtu zuřivost. Hrozí pěstí dešti a ohání se po větru.

Zas jim nateče do baráku, zas jim ze střechy uletí kus plechu. Podělanej život, podělaná země, podělanej déšť a podělaný nebe. Zapálí si vyčerpaně cigaretu, sednou si na bobek pod mříž své ložnice, hlavu svěšenou mezi koleny. Klejí už jen mumlavě pod sebe, mechanické drmolení. To jsou naši sousedi, tak blízcí i tak vzdálení. A taky tak apatičtí: když jim s velkým hřmotem spadne kůlna a prkna zatarasí vchod do domu, několik dní vše jen překračují, po týdnu letargicky odhodí prkna trochu víc stranou. Jejich příbytek je změť všelikých přístavků z různorodého materiálu, křehký soubor nemovitostí. Z ulice není ani vidět, poníženě se tiskne k zemi ve stínu naší solidně vyhlížející šestipatrové novostavby, z druhé strany je pak utlačován vysokou policejní stanicí. Stejně neviditelní jsou ve společnosti i oni. A neslyšitelní, neslyšení.…