Vážený pane ministře Jurečko

Text Kdo zabil Dorotu Š. otištěný v minulém Respektu vzbudil velký rozruch nejen mezi našimi čtenáři. Reagovaly na něj také mnohé organizace a jménem ministra Jurečky i český stát. Právě jemu je adresován otevřený dopis z aktuálního vydání, který proto výjimečně odemykáme. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

Mám radost, že jste minulý týden po přečtení našeho titulního textu vyjádřil politování nad tragédiemi lidí s mentálním postižením a chováním náročným na péči – a také závazek situaci zlepšit. Nebyl to lehký týden. V pondělí se mi svěřila jedna matka dítěte s autismem, že jejího potomka pravidelně fackuje asistent ve stacionáři, jehož vedoucí s tím odmítá cokoli dělat. V úterý mě jeden profesionál ze západních Čech upozornil na nedávný případ mentálně postižené ženy, která byla léta v ústavním zařízení ilegálně přivazovaná k postranicím postele. A ve středu jsme s kolegy probírali příběh devítiletého chlapce, jehož speciální škola nezvládá záchvaty a tlačí rodinu do „domácího vzdělávání“, čímž ji dostává na existenční hranu.

V tomto světle jsem pak četl dopis, který jste mi poslal a jeho zkrácenou verzi zveřejnil na sociálních sítích coby návrh opatření prevence dalších tragédií. Čtu z něj vaši upřímnou snahu kvalitu sociálních služeb důkladněji kontrolovat, což je žádoucí. Pár návrhů řešení jsou aktivity, o kterých ministerstvo mluví už dlouho. Vůbec největší smysl mi tak dává návrh na zřízení odborné skupiny pro téma náročného chování, která by mohla přijít s komplexní strategií, jak situaci této ohrožené skupiny lidí řešit. A mohla by také zformulovat dva klíčové úkoly, na které jste ve vašem návrhu zapomněl.

Harryho radost

Názornou ilustrací toho, jak má vypadat správná podpora lidí s náročným chováním, je příběh desetiletého irského chlapce s autismem Harryho, který se dostával do potíží při svých víkendových návštěvách zařízení odlehčovací služby. Pokaždé, když tam Harry přijel, okamžitě vyběhl po schodech do prvního patra na ochoz, rozepnul si kalhoty a vyčural se skrz zábradlí dolů na dlažbu. Jeho pečovatelé zkoušeli všechno možné: ihned po příjezdu ho odváděli na toaletu, nutili ho po sobě pomočenou podlahu utírat nebo mu v močení všemožně bránili. Snažili se zastavit jeho chování. Ale nic nepomáhalo, pouze narůstala Harryho nespokojenost.

Naštěstí v Irsku působí síť odborníků, které si sociální služby mohou přizvat ke konzultaci a zaplatit je z veřejných rozpočtů. Povolaný specialista, který mi tenhle příběh vyprávěl, strávil v zařízení pár dnů, postupně se s Harrym spřátelil a pochopil, že jeho záměrem rozhodně není znečišťovat své okolí. Coby autista s abnormálním smyslovým vnímáním měl chlapec jen mimořádně slastný požitek z toho, jak se kapalina padající z výšky rozstřikuje o kamennou dlažbu. Řešením se stal kbelík vody, který na Harryho od té doby čeká v prvním patře, kdykoli má přijet. S rozkoší ho vylije dolů na podlahu a louži pak vytírá spolu se svými pečovateli.

Tato zábavná historka ve skutečnosti skrývá hlubokou změnu paradigmatu. Onen specialista se primárně nezajímal o to, co potřebuje pečující služba, totiž pořádek, klid, hygienu, fungující režim. Zajímal se o to, co potřebuje Harry. Systém sociálních služeb přece existuje kvůli němu – a ne naopak. Je to nenápadný posun těžiště pozornosti, jehož důsledky jsou ovšem dalekosáhlé. Pro českou realitu obzvlášť.

Život jako náš

Naše země nutně potřebuje rozvinout odbornost porozumění chování u lidí s postižením, jinak je budeme trápit utíráním pomočené podlahy anebo něčím horším. V centru ideálů, z nichž se tato znalost zrodila, pak stojí přesvědčení, že smyslem sociální podpory je činit život lidí s postižením co nejradostnější, nejsvobodnější, co nejméně omezený. Takový, jaký si přejeme my všichni.

Na cestě k radosti ovšem v českém prostředí leží jedna velká překážka: nabídka služeb se stále zoufale míjí s poptávkou. Nikdo z lidí s postižením, kteří dnes žijí v rodinách, by si dobrovolně nevybral přesun do velkokapacitního zařízení ústavního typu, jaká tvoří významnou část dostupné sítě. Ústav znamená vytržení z přirozeného prostředí a vztahů, pro klienty s náročným chováním pak také zvýšené riziko nevhodného zacházení. Menších komunitních služeb je zejména pro skupinu klientů s náročným chováním chronický nedostatek. A tak rodiče dětí, jejichž mentální postižení je tak hluboké, že nemohou rozhodovat samy za sebe, žijí v permanentní úzkosti, komu jednou své zranitelné potomky s klidným svědomím svěří do péče.

Počítám se mezi ně i já. A přestože vaše návrhy, pane ministře, zmiňují podporu rozvoje komunitních služeb, obav mě bohužel nezbavily. Chybějí jim ambice, konkrétní plán a závazky, není z nich cítit odhodlání ke změně. Dokážeme-li sami sobě slíbit, kdy skončí výroba spalovacích motorů nebo umisťování novorozenců do kojeneckých ústavů, nemělo by být tak těžké se zavázat, kdy poslední člověk s postižením opustí zařízení ústavního typu. Kdy současný systém nahradí dostatek podpory v přirozeném prostředí i pro ty, které dnes drží síla vůle pečujících rodičů.

Šestého ledna večer roku 2023 budeme s přáteli pořádat před budovou vašeho úřadu setkání nazvané Noc důstojnosti. V tuto tříkrálovou noc před dvěma lety zemřela násilnou smrtí z rukou svého pečovatele klientka jindřichohradeckého domova pro lidi s postižením Dorota Šandorová. Rád bych vás tímto pozval, abyste se připojil k minutě ticha za její památku. A ujistil všechny přítomné uživatele sociálních služeb i jejich blízké, že se budoucnosti nemusejí bát.

Otevřený dopis navazuje na článek Kdo zabil Dorotu Š., který vyšel v minulém Respektu. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, do jehož gesce fungování sociálních zařízení pro lidi s mentálním postižením spadá, následně zveřejnil svoji reakci na svém Facebooku.