Když se objevily první známky krize, pospíšila si některá média s dotazy, kdy zjišťovala, jak se v minulosti šetřilo na stravování či jaké všemožné náhražky se používaly. Je to pochopitelné – i zřejmě nejvýznamnější český historik stravování první poloviny 20. století Čeněk Zíbrt si v těžkých dobách první světové války, kdy mnohé hospodyně skutečně musely bojovat o základní nasycení rodiny, pospíšil se studií nazvanou příznačně Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety. V ní nejen že připomněl strategie zaměřené na zajištění náhražkových potravinových zdrojů při posledním všeobecném hladomoru v českých zemích v roce 1817, ale využil také svých etnografických znalostí, takže se i pražští intelektuálové dozvěděli, jak tišili svůj hlad a chuť na živočišné potraviny například chudí pasáčkové na Slovácku. Sice zároveň u některých divočejších nápadů zdůrazňoval, že jejich vyzkoušení nedoporučuje, návod to však zkrátka byl. Koneckonců tímto svým dílkem Zíbrt vlastně jen dal odbornou formu nejrůznějším oživeným lidovým vzpomínkám, jak je prezentoval v Haškově Švejkovi starý ovčák vzpomínající na „napolionské vojny“, kdy byli lidé nuceni vařit si lebedu.
Jak ale pokus historika Zíbrta o aplikaci vědy rezonoval ve veřejnosti? Těžko říct, z brožury se však rozhodně bestseller nestal. A možná mohl být Čeněk Zíbrt rád, že to tak dopadlo. Jiný významný český vědec, chemik, biolog a fyziolog Julius Stoklasa si svými pokusy, v nichž se snažil často i za využití…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu