Holčička ze známky

„Ale nemusím vás zvedat,“ ujišťoval se Václav Havel v roce 1990, když přijal Evu Haňkovou-Neugebauerovou na Pražském hradě. Narážel tím na jednu z legendárních fotografií a poté i známek první republiky. Na těch je Eva Haňková vyobrazená coby tříleté děvčátko v kroji, které drží v náručí Tomáš Garrigue Masaryk.

Klepu na dveře a dnes sedmadevadesátiletá Eva Haňková přichází otevřít. Má na sobě fialové moderní tričko s krátkým rukávem a na ruce barevné tetování s portrétem prezidenta Masaryka. „To mi daly děti z České školy T. G. Masaryka v Chicagu,“ vysvětluje Eva původ nalepovacího tetování. „Raději se moc nemyju, aby to vydrželo co nejdýl,“ směje se. Vypadá o mnoho let mladší, než tvrdí její rodný list. Před domem stojí auto – Eva i ve svých 97 letech každý den řídí. Hbitě kmitá po kuchyni a chystá skleničky na španělské sherry – jiné nepije – a kontroluje dnešní itinerář. Má před sebou přednášku pro veřejnost v místním kostele a do toho jsem přijela já, abych se o ní dozvěděla co nejvíc.

V Kalamazoo, místě, kterému kdysi indiáni říkali Údolí mlh, končí listopad, po mlhách ani památky. Všude září listí stromů a to, co spadlo, zahradníci foukají do plastových pytlů obřími fukary. Eva mě usazuje v kuchyni v úhledném, bíle natřeném domku. Je tu zatopeno a voní tady velké koblihy s vanilkovým krémem. Nelituju několikahodinové cesty z Chicaga do Kalamazoo ve státě Michigan, protože kdo se ocitne v USA, měl by rozhodně Evu Haňkovou navštívit. Je to jedna z posledních žijících Češek, která „utíkala za kopečky“ krátce po komunistickém převratu, dramaticky, přes šumavskou hranici. O tom i o všem, co v Americe prožila v následujících desetiletích, přitom dokáže vyprávět tak, že zapomenete, že dnes je už dávno jiná doba. Nebo také možná vůbec jiná není.

Když známka zmizí

Jsem v Kalamazoo jen na pár dní a čas rychle utíká. Sedneme si tedy s Evou na prosklenou terasu s výhledem do zahrady, za okny hřeje slunce a hezky nás rozparádí i výborné sherry ve vánočních skleničkách. Eva má před sebou na stroji pečlivě sepsané vzpomínky, fotky a já jsem unavená, už jen když vidím, jak srší energií.

„Ta fotka a pak známka mě provázejí celý život,“ začíná Eva vyprávět. „Jako by se vynořovala v nejrůznějších důležitých obdobích mého života.“ Za první republiky, v dobách, kdy bývala jak Eva, tak její rodina nejšťastnější a nejspokojenější, byla známka k vidění všude a její fotka coby krojovaného děvčátka, které přišlo ve Žďáře nad Sázavou pozdravit na oslavu desátého výročí vzniku republiky v roce 1928 prvního prezidenta, se pak opakovaně objevovala v časopisech, novinách nebo v knihách.

Rodina vlastnila prosperující pilu a Eva, kterou nebavilo hrát s ostatními dětmi Člověče, nezlob se! a mnohem raději si četla, se po základní škole chystala do Pardubic na gymnázium. V té době začala chodit i do Sokola a dodnes považuje Tyršovy humanistické myšlenky za základ svého vzdělání a pohledu na svět. „A pak začala válka a ta známka i fotky pochopitelně zmizely, stejně jako můj tehdejší svět,“ říká Eva. Jak pro první republiku, jejímž se stala náhodou symbolem, tak pro ni samotnou nastalo nejtěžší období jejího života. Pardubické gymnázium začalo připomínat spíš vojenská kasárna, každý pohyb studentů se bedlivě zapisoval a třetina z nich, která měla slabší známky nebo nezvládala matematiku a zeměpis v němčině, musela odejít. „Bylo to prostě strašný, naši židovští spolužáci nějak zmizeli, nebo díky pomoci Nicholase Wintona odjeli do Anglie, chvíli nám ještě psali, ale pak se odmlčeli. Na ulici jsem jednou viděla, jak se zastřelil člověk, kterého honilo gestapo. Pořád jsem pak na to musela myslet a měla jsem šílené bolesti hlavy,“ vypočítává Eva události svých gymnaziálních časů.

Milovaný Sokol, kam chodila od čtyř let, taky skončil, ale Eva se tajně scházela s ostatními mladými sokolkami dál ve starém, nevytopeném kuželníku. Diskutovaly tam hlavně o filozofii a už tehdy jí myšlenky zejména stoických filozofů Senecy, Marca Aurelia nebo i Epikura pomohly v těžkém životním období. „Pochopila jsem, že třeba Epikuros nemluví o poživačnosti, ale o tom, jak se má člověk naučit některé věci bez obav přijmout a kdy má naopak jednat. A jak důležitý je pro člověka vnitřní klid, v němž se pak může dál duševně rozvíjet,“ pokouší se shrnout, v čem je pro ni klasická antická filozofie tak důležitá.

Odmaturovala v roce 1944 a po válce se přihlásila na Ústav moderních jazyků, kde studovala i němčinu, ruštinu a angličtinu. Eva kromě těchto jazyků ovládá i francouzštinu, španělštinu a latinu.