Duše národa na vysoké

Na chodníku před čtyřpatrovou funkcionalistickou budovou v pražské Klimentské ulici se srocují davy mladých (převážně) mužů. Přitahuje je vyhlídka, která dokonale souzní s duchem doby plné očekávání: práce u filmu. Je rok 1946 a na čerstvě založené vysoké filmové škole v Praze, jejíž existenci vyhlásil dekretem prezident Edvard Beneš, se konají první přijímací zkoušky. Nebývalý zájem jakoby odráží energii tehdejších zástupců filmové obce stavět po znárodnění kinematografie novou filmovou kulturu a z dnešního pohledu skoro až bizarní vize o budoucnosti Československa jako filmové velmoci.

Každý pětasedmdesátník má za sebou plno příběhů. To samé platí o nejznámější české filmové škole. FAMU, jak zní její zkratka, loni na podzim oslavila tři čtvrtě století existence a letos si k výročí nadělila vlastní streamovací platformu FAMU Films, na které jsou ke zhlédnutí studentské snímky absolventů a studentů od počátku vzniku školy po současnost. Dějiny FAMU jde přiblížit třeba právě přes studentské filmy nebo přes lidi, kteří jí prošli. Historie ale nabízí ještě jiný úhel pohledu – vztah školní instituce a státu. Na rozdíl od dalších tuzemských filmových škol, které vznikaly až po roce 1989, strávila FAMU svoje dětství, dospívání a střední věk v období komunistického režimu, kdy se poměřovala s mocí a politickými ideály. Po revoluci tenhle vztah ustoupil přerodu do podmínek demokratického kapitalismu a volného trhu, který před filmaře i na jejich vzdělávání kladl nové výzvy, a…