Kouzlo, které zůstává

Předpověď počasí pro první únorovou neděli výletníkům doporučuje omezit horské túry a na Labské louce v Krkonoších je patrné proč. Na bílé planině v nadmořské výšce 1300 metrů lze kvůli husté mlze stěží dohlédnout na další kůl tyčového značení, teplota se pohybuje kolem minus dvou stupňů a prudký vítr žene do tváře husté přívaly sněhových vloček. Rozlehlá pláň, kde pramení Labe a odkud je za hezkého počasí nádherný pohled na okolní kopce, by v jinou neděli byla nejspíš přeplněná turisty, v dnešním drsném počasí tu ale až na pár otrlých skialpinistů není nikdo. Zmrzlému běžkaři, který se chce před větrem a sněhem schovat, nabízí pohled do mapy v nejbližší vzdálenosti Labskou boudu, betonový kolos postavený v sedmdesátých letech minulého století na místě staré vyhořelé chaty, anebo nedávno moderně přestavěnou a architekty chválenou Vrbatovu boudu, kde ale také hraje prim beton. A pak je tu ještě možnost drsné počasí zhruba půlhodinu vydržet a dojet do několik kilometrů vzdálených Brádlerových bud.

Z mlhy ve svahu vystupuje mohutná dřevěná budova s bílou čepicí a závějemi sněhu sahajícími místy až do půli oken, která se oproti sto let starým fotografiím prakticky nezměnila. A také uvnitř panuje atmosféra, jako by se tu dávno zastavil čas. Restaurace je plná lidí obědvajících u omšelých dřevěných stolů, sušáky nad hučícími kamny jsou obložené mokrým oblečením a na policích stojí staré sklenice s německými nápisy z doby, kdy tu ještě žili původní majitelé.

Bouda ale zároveň není žádným přísně udržovaným skanzenem a různé časové vrstvy se tu spíše živelně překrývají – vedle vchodových dveří visí černobílá fotografie komunistického novináře Julia Fučíka, po němž se bouda jmenovala před rokem 1989, ze šedých dlažek na záchodech, koberců jekor na chodbách a umakartových stěn na pokojích je zase cítit nostalgický závan školních lyžařských zájezdů z konce minulého století. Ceny jsou tu oproti mnoha dalším boudám lidové: Zatímco třeba Luční bouda se svými pivními lázněmi, vířivkami a dvoulůžkovým pokojem za tři tisíce korun připomíná spíše hotel, tady se turista vyspí za pětistovku a i jídlo a pití je levné. „Sem se jezdí hlavně kvůli horám, ne kvůli sprše a televizi na pokoji. Cítí se tu dobře zedník i generální ředitel, protože tu potkají lidi se stejným zájmem, tedy o hory a o sport,“ říká Petr Bárta, který boudu provozuje.

Vytáhlý dlouhovlasý čtyřicátník s potetovanýma rukama toho ví o Krkonoších jako málokdo. Po 22 letech je jedním z nejdéle působících boudařů v nejvyšších českých horách a za tu dobu toho zažil hodně: Několik rozpadlých partnerských vztahů, zachraňování lidí z lavin i setkání s pamětníky, od nichž se dozvěděl pohnuté příběhy zdejší bývalé horské osady. Během svého působení zároveň viděl jiné staré chaty postupně mizet. Legendární hřebenovou Petrovu boudu kdosi za podezřelých okolností zapálil, aby na jejím místě vyrostla uzavřená podniková ubytovna pro pražskou softwarovou firmu, Davidovy boudy byly přestavěny na drahé soukromé byty a také z Erlebachovy boudy je dnes luxusní hotel.

Podobný vývoj se přitom odehrává po celém Česku: Loni na podzim nechal soukromý majitel strhnout legendární horskou chatu Smědava v Jizerských horách, aby místo ní postavil wellness hotel, a podobný osud potkal i starou Kolářovu chatu na Slavíči v Beskydech. Naposledy letos v lednu pak vyhořela oblíbená prvorepubliková chata Tesák v Hostýnských vrších na Kroměřížsku. Jiné staré boudy sice dál existují, postupně se ale výrazně mění a modernizují. Brádlerovy boudy proměnám odolávají, což jejich provozovatel dokládá čerstvou anekdotou: Když se tu nedávno točila scéna do filmu Poslední závod vyprávějící tragický příběh běžkařů Hanče a Vrbaty, filmaři nemuseli kromě kostýmů skoro nic aranžovat. „Jsme tak trochu blázni, jimž nejde o peníze, ale o hory,“ shrnuje situaci Petr Bárta. Faktem je, že to, zda se v českých horách udrží staré chaty s jedinečnou atmosférou, nemají v rukou jen jejich vlastníci, ale také provozovatelé, kteří pro tento typ romantiky dokážou najít klientelu.

Jen pro někoho

Rodilého Pražáka živícího se výškovými pracemi do Krkonoš na konci devadesátých let přivedla brigáda a už odsud neodešel. Začínal na Patejdlově boudě, poté řídil Medvědí boudy a Výrovku, posledních sedmnáct let je ale doma na milovaných „Brádlerkách“. Boudu má pronajatou od Klubu českých turistů, kdysi slavné organizace, která byla zdaleka největším vlastníkem horských chat v zemi.