Režisér Okupace: Kvůli normalizaci jsem se do nikoho nenavážel

Okupace se odehrává někdy po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Na večírek po divadelním představení Reportáže psané na oprátce od Julia Fučíka vpadne opilý sovětský důstojník a začnou se dít věci. Dobou je to film pro starší publikum, vysoce stylizovaným zpracováním spíš pro mladé. Pro koho jste ho tedy točil?

Hodně jsme se ve štábu bavili, jak ho kdo přijme. Řada lidí mi říkala, že to mladí vůbec nepochopí. Mně na začátku vůbec nedošlo, že by je to mohlo míjet, že o tom nic nevědí. Ale ukázalo se, že film může pochopit i člověk, který tuhle historii nezná. A mladá generace z mého pohledu dokonce mnohem líp a tak, jak jsem zamýšlel. Vnímá Okupaci jinak než generace, která tu dobu zažila. Nemají historickou zátěž.

A ta starší?

Naopak ji pod tíhou historických okolností vnímá právě tak, jak jsem nechtěl. Hrozně mě to překvapilo. Třeba Karol Sidon mi po projekci říkal, že se mu film líbil, ale že to nebylo fér. A co, ptám se? Ti lidé podle něj nemohli za to, jak žili a chovali se během normalizace. Nikam jinam nemohli, byli k tomu donucení, odpovídal. Vůbec jsem nerozuměl, co mi chce říct. Vysvětloval jsem mu, že mým úmyslem nebylo se do někoho strefovat, někoho zesměšňovat. Snažil jsem se spíš o podobenství. On si myslel, že se film naváží do lidí, kteří žili během normalizace.

Takže pro vás to není o životě v normalizaci?

Takhle jsem se na to vůbec nedíval. Pro mě je to univerzální příběh, na jehož základě vylézají na povrch charaktery, které jsou nám, kdo žijeme v téhle zemi, možná blízké. Normalizace je jen takové pozadí.

Ale pokud byste vybral jiné pozadí, asi to nebude fungovat. Dějiny jsou tu přece určující…

Kdyby se odehrával v kulisách německé okupace, vyzněl by podobně. To myslím slovem univerzální.

Existuje tedy něco jako národní charakter?

Nevím, generalizovat je ošemetné. Ale lidé, kteří vedle sebe žijí s nějakou historickou zkušeností, se asi navzájem ovlivňují a něco si předávají. Je pravděpodobné, že tu je něco, co v jiné skupině nebude.

Co to „něco“ je pro Čechy?

Jednou jsem se o tom bavil se slovenským scenáristou Mirem Šifrou. Když začal psát v Česku, byl to pro něj šok. Musel začít úplně jinak než na Slovensku. Věci, které fungovaly tam, nefungují tady. My si ze všeho musíme udělat legraci – soudím trochu podle sebe. Mám rád i těžké filmy a velká dramata, ale osobně je mi bližší právě takový prapodivný žánr jako Okupace, kdy je to vážné, ale ze strany se tomu tak trochu směju. To je pro mě důležité a vnímám to jako rys, který tu je.

A není to jen váš osobní rys? Není představa, že Češi jsou národ se smyslem pro humor, potažmo „národ smějících se bestií“, jen iluze a stereotyp?

Možné to je, ale určitou specifičnost tu prostě vnímám. Když se ještě vrátím k rozhovoru s Mirem Šifrou. Srovnával rozdílné reakce na komunistický režim během normalizace na Slovensku a v Česku. Tady lidé seděli v hospodách a vyprávěli si vtipy o vládnoucí garnituře a o policajtech, na Slovensku třeba chodili do kostela.