Na co se připravit

Umíme si představit budoucnost? Každodenní běh událostí na nás vrhá dostatečné množství problémů, s nimiž se musíme potýkat průběžně, den za dnem. Umíme ale dohlédnout důsledky jednotlivých dílčích rozhodnutí, představit si například, jak bude vypadat Česko v roce 2033, tedy za dobu pouhých deseti let, která se přitom zároveň jeví téměř jako věčnost? Jak bude v roce 2033 vypadat česká politická scéna? Co budou aktuální bezpečnostní či jiné hrozby, které budeme muset řešit? Budeme mít euro? Nebo podaří se reformovat důchodový systém, a zajistit tak důstojné důchody i následujícím generacím? To je výčet několika otázek, které jsme položili tuzemským akademikům, analytikům, bývalým politikům a osobnostem, které dlouhodobě sledují vývoj a trendy v Česku.

Česká prezidentka: možná ano. Polovina žen v parlamentu: spíše ne.

V roce 2033 bude mít Česko za sebou troje sněmovní volby (2025, 2029 a 2033). Nicméně ani tyto volby nezpůsobí, že by celý parlament (a ani jedna z jeho komor) byl tvořen z poloviny političkami. Shodli se na tom všichni oslovení experti a expertky. Politolog působící na Sciences Po Jan Rovný to přisuzuje tomu, že česká společnost je kulturně konzervativní a tento trend za deset let nepřekoná. „Velmi dlouhá mateřská dovolená a stále nedostatečné zapojení mužů doma omezuje kariéru žen,“ dodává na podporu svého argumentu. S tím souhlasí také politoložka Kateřina Smejkalová, podle níž je znevýhodnění žen systémové, a to se nemění, i když jsou tu určitá nadějná zlepšení, jako je vyšší zastoupení žen ve veřejném prostoru (dnes je jich v obou komorách nejvíce v historii, a to 65).

„Česká společnost se mimořádně vehementně brání vyrovnávacím opatřením, jako jsou kvóty, díky kterým mnohde na Západě genderové spravedlnosti dosáhli poměrně rychle,“ říká Smejkalová. Podle ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Ondřeje Ditrycha fakt, že by se muselo v českém systému něco radikálně změnit, ukazuje i pohled na čísla z okolních států. Celá Evropská unie má průměr zastoupení žen v parlamentech kolem jedné třetiny a žádný stát včetně Švédska, které je jinak na vrcholu, nedosahuje polovičního zastoupení. Ty nejúspěšnější se pohybují mezi 40–46 procenty a fungují zde kvóty, ať už na úrovni vnitrostranické nebo legislativní.

„Poloviční zastoupení žen v české politice ani za deset let neočekávám,“ souhlasí politoložka Eva Lebedová. „V Poslanecké sněmovně se od poloviny devadesátých let pohybuje zastoupení žen mezi 15–26 procenty. V exekutivě jsme v první vládě Václava Klause a poté za premiéra Miloše Zemana neměli žádnou ženu. V Babišově vládě byly ženy zastoupeny čtvrtinově. Ve Fialově vládě jejich zastoupení opět kleslo na necelých 17 procent. Průměrně jich ve všech vládách od roku 1992 zasedalo 12,5 procenta. Ze všech úrovní politiky nejvíce žen nalezneme v zastupitelstvech obcí, a to 29 procent.“

Podle socioložky Anny Pospěch Durnové si lze nicméně představit, že za deset let budeme mít zvolenou prezidentku. „Fakt, že v zahraničí vidíme na vysokých postech výrazné ženy, posunuje naše představy o tom, kdo může zastávat významnou politickou funkci,“ říká. A právě u „solitérních“ postů, jako je prezidentka či premiérka, je pravděpodobnější, že se tato představa uchytí. „Pravděpodobněji v podobě premiérky, kde je šance vzhledem k častějšímu střídání v čele vlády přece jen vyšší,“ souhlasí politolog Lubomír Kopeček. Podle Kopečka je však důležité zmínit také specifickou cestu, jak k tomuto scénáři může dojít. „Nabízí se příklad ANO, jehož předseda může v zájmu vlastní nízké přijatelnosti vysunout časem kupředu směrem k této pozici někoho typu Aleny Schillerové.“ Podobnou cestou se vydalo Slovensko v roce 2010 (Iveta Radičová) nebo Polsko v roce 2015 (Beata Szydło), kdy se v obou zemích stala šéfkou vlády poprvé žena. „V obou případech tak předsedové dané strany (Mikuláš Dzurinda nebo Jarosław Kaczyński) činili z důvodu zvýšení voličské podpory své strany a koaličního potenciálu,“ uzavírá Kopeček.

Specialisté předpovídají velmi pomalé změny a nevěří tomu, že se v Česku najde síla, která by prosazovala radikální nebo překvapivé řešení. Jistý potenciál v sobě nese generační změna. To, co bude za deset let zajímat dnešní teenagery a teenagerky a jak se to odrazí v jejich politické poptávce a preferencích, si však nikdo netroufá odhadovat.

Bude za deset let v parlamentu zpět demokratická levicová strana? Spíše ano – a nejspíš to nebude ČSSD.

Většina oslovených s levicovou stranou ve sněmovně do budoucna rozhodně počítá. V roce 2021 vypadli ze sněmovny komunisté a sociální demokraté, a podle sociologa z Fakulty sociálních věd UK Jana Charváta je tu právě proto prostor pro dvě (spíše ale jiné) levicové strany. „Pro tradiční stranu typu sociální demokracie s důrazem na práva zaměstnanců, vyšší platy, spolupracující s odbory a pro stranu sociálně liberální, zaměřenou spíše na postmateriální témata. Vzhledem k pnutí na levém středu (Piráti, Zelení, část voličů i členů TOP 09, část voličů STAN) předpokládám, že snaha po ustavení obou stran bude,“ říká Charvát. Popularita „nové levice“ bude pravděpodobně souviset se zhoršujícími se předpověďmi klimatického vývoje planety. „Situace vygeneruje novou levicovou stranu, která se postaví čelem ke klimatické krizi a řešení propojí s myšlenkou sociální spravedlnosti, modernizací a jasně uchopí další výzvy, jako je nástup umělé inteligence, daňová nespravedlnost či různé formy nerovnosti,“ nastiňuje možný scénář bývalá veřejná ochránkyně práv a politička Anna Šabatová.