Ministerstvo školství zvažuje inovaci předmětů hudební a výtvarná výchova – mají být rozpuštěny do jednoho uměleckého předmětu. Co vám osobně tyto předměty daly?

Na výtvarku ani na hudebku na základní škole nemám skoro žádnou vzpomínku. Ale byly to právě výtvarno a hudba, které mě zachránily v osobní krizi („takový ty pitomý depky“) v pubertě. Může to být náhoda, nemusí. Filmy, knihy, představení, bez kterých by byl život chudší, byly taky trochu náhody, ale osudové. Protežovat z mnoha uměleckých oborů pouze dva je dnes nepochopitelný přežitek. Aktuální iniciativu MŠMT vnímám jako cestu správným směrem, byť se spoustou otazníků. Mnohem osudovější je ohrožení podílu uměleckých oborů při vzdělávání a učení dětí. V době algoritmů se na náhodu jen hraje a tahle hra náhodným setkáním nepřeje.

Navzdory tomu, že jsem prvních dvacet let strávila v Kyjově, jen díky hudebce znám většinu lidovek. Rovněž mi hudební výchova na ZŠ napravovala studijní průměr i reputaci u učitelů, protože to byl snad jediný předmět, kde jsem měla možnost zaválet a suverénním vokálním projevem přesvědčit laxní učitele, že má moje existence nějaký význam. A jak může být pro mutující chlapce traumatizující zpívat před celou třídou, jsem zjistila taky v hodinách hudebky na druhém stupni – velmi zásadní poznatek! Chodila jsem i do sboru Modráčci, tam jsem se taky naučila spoustu písniček, ale vyhodili mě za kázeňské problémy. Díky výtvarce vím, že neumím kreslit ani malovat (donedávna jsem nevěděla, jaký je v tom rozdíl), naštěstí na nás nebyly kladeny žádné speciální nároky, výborně se tedy ve výtvarce spalo. Jednou jsem omylem vypila tuš.

Do školy jsem chodila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Ostravě a mám pocit, že podle toho výuka i vypadala. Hudební výchovu jsem vždy přetrpěla a na tu výtvarnou si paradoxně vlastně vůbec nepamatuji, neexistuje žádná složka s výkresy z té doby, žádné iniciační dílko. S trochou cynismu lze dodat, že možná i tento učební přístup mě později formoval na mé cestě.
Někdy se mi zdá, že mé děti to budou mít podobně, že se ve výuce obou předmětů téměř nic nezměnilo. Z tohoto důvodu bych určitou transformaci a rozšíření přivítala, ovšem nevím, zda sloučení dohromady je ta správná cesta. Aby nám nakonec nevznikl pověstný dort v hrnci!

Mně osobně hudebka a výtvarka nic nedaly. Ale byla jiná doba. Na hudebku jsme měli Rusku s přezdívkou Parfumérie, odér hrozný. Až později, asi tak v osmé třídě, jsme dostali mladou učitelku, a ta byla prima. Hrála na kytaru, učila nás shakovat. V uvolněnějších šedesátých letech strávila nějaký čas na Západě, a bylo to poznat. Nakonec z Československa emigrovala. K tomu jsme měli ještě dílny, tedy kluci, a holky pozemky. Jinak výtvarku a hudebku bych zachoval alespoň na prvním stupni. Nejsem proti sjednocení do jednoho předmětu, ale myslím, že by měly být zachovány ve škole i kroužky, které se více věnují jen určité oblasti. Sjednocení je pak dobré pro děti, které na žádné kroužky, školní ani mimoškolní, nechodí nebo je po nějaké době přestanou bavit. Toto by bylo v rámci výuky, a mohly by se tak začít zajímat i o něco jiného.