Základní cihla

Kniha Moderní architektura je kompaktní a těžký kvádr, který trochu připomíná cihlu. A je to skutečně jedna z cihel, z nichž je postaveno naše chápání moderní architektury. Cihla nepostradatelná a hutná – autoritativní soupis všeho podstatného od 18. do začátku 21. století.  Autorem je anglický architekt Kenneth Frampton (1930). V šedesátých letech projektoval, pak se však plně ponořil do teorie a věnoval se psaní, kritice a vyučování. Na knize Moderní architektura začal pracovat v roce 1970, neustále ji aktualizoval a teď dostává český čtenář do ruky její páté vydání z roku 2020, které jej dovede téměř do dneška.

Frampton sám sebe označuje za architekta oddaného „nedokončenému modernímu projektu“ – tedy tvůrce a myslitele, kterého formovalo moderní hnutí. A skutečně, období od dvacátých do šedesátých let, kdy se moderní architektura rodila a vrcholila, důkladně, podrobně a bezkonkurenčně zná a čtenáři plasticky přibližuje. Například rané dílo klasika Richarda Neutry vystihne v jedné větě: „Pro Richarda Neutru nebyla pracovní starostí abstraktní forma jako taková, ale spíše modulace světla a slunce a citlivá artikulace rostlinných clon mezi budovou a širším okolím.“ Do několika slov dokáže shrnout i tvůrčí principy ostatních klasiků včetně těch pražských a brněnských: kapitola věnovaná meziválečnému Československu je v tomto vydání zařazena poprvé a můžeme si tu ověřit autorovy detailní znalosti, třeba když dopodrobna popisuje budovu Elektrických podniků v Praze.

Staveb vzešlých z moderního étosu si váží. Vyzdvihuje, jsou-li citlivě integrované v okolní krajině a městě, šetří-li přírodní zdroje, vyjadřují-li demokratické hodnoty. Naopak varuje před „antiekologickým neoliberálním konzumerismem“, který produkuje budovy zaměřené pouze na formu a image. Takto kritizuje například „gargantuovské stavby“ od mezinárodních architektonických celebrit, které na přelomu tisíciletí vyrostly v Pekingu, Abú Dhabí, Dubaji a jinde.

Poslednímu vývoji v době globalizace, tedy zhruba od osmdesátých let do současnosti, je věnována právě čtvrtá část knihy, kterou Frampton připojil k novému vydání. Zatímco ve starších částech se soustředí na Evropu a USA, tady projedeme padesátku států na všech světadílech a každému je věnováno jen několik stran. Ve starší části je víc času na analýzu a úvahy, v novější se spíš míhají letopočty, jména a stavby z celé zeměkoule – a tahle rychlost může čtenáře trochu iritovat. Anebo naopak motivovat, aby hledal víc informací, fotografií a souvislostí.  Čímž jsme zpět u podobnosti tlustého svazku s cihlou. Na vystavění zdi pochopitelně jedna nestačí. Jako základ znalostí o moderní architektuře je ale tahle hutná a informacemi napěchovaná kniha nanejvýš užitečná.