Ani čert není tak darebný

Vede tam cesta značená svíčkami, kterou střeží zelení porostlá Smrtka a dívka s maskou kozla. Táhne se do neznáma hustým lesem a pak do vzdálených hor, jejichž úbočí a údolí jsou poseta roubenými chalupami, které obývají venkované i podivuhodná monstra. Ti první nosí kroje a bydlí v prastarých světnicích, ti druzí mají podobu pradávných pohanských příšer i současných popkulturních oblud. Někdy se jedni druhých děsí, jindy spolu žijí v harmonii.

Tak vypadá podmanivý svět malíře Jana Vytisky (1985). Zabydluje ho a rozšiřuje již téměř sedmnáct let – počínaje chvílí, kdy během studií umění na Ostravské univerzitě objevil sílu spojení folklorních motivů z Valašska, kde prožil dětství, s univerzem populární kultury, kterou hltal on-line. Uvědomil si, že střet lidové mytologie s tou, kterou vytváří pop, skýtá prostor pro zachycení obrovského množství témat i nálad – a to jak osobních, tak dobových. Skvěle to ukazuje aktuální a také dosud největší samostatná Vytiskova výstava, která je pod názvem Rituál prokletých srdcí k vidění v pražském centru DOX.

Dvaatřicet nových maleb, jež vznikly v průběhu uplynulých tří let, zachycuje nejen přechod od akrylových barev k oleji, ale také hýří mnohem větší barevností, než u něj bylo zvykem, přestože jejich autora už roky nikdo neviděl v jiném než černém oblečení. Zářivé motivy květů tu značí jak zkázu, neboť raší na kosterních pozůstatcích, tak blahobyt a nevinnost v podobě bohatých výšivek na lidových krojích. A sama krása tu je lhostejná vůči všudypřítomné smrti a děsům.

V mnohém romantik, trochu folklorista a především vášnivý konzument popkultury se do své magické krajiny vrací znovu a znovu – a je fascinující, že v ní pokaždé potkává a nachází něco zcela nového. Přestože si uvědomuje riziko opakování, když dojde na to, jaké hranice mu jeho svět staví, jen krátce se zamyslí, a pak přesvědčeně pronese: „Něčím je nevyčerpatelný.“