K jaké plotně se ženy hodí?

V jednom z propagačních rozhovorů k Pohlreichovu souboji restaurací, který televizní šéfkuchař poskytl Lindě Bartošové v pořadu Spotlight, jsme si mimo jiné mohli vyslechnout, že profesionální kuchyni nepovažuje za vhodnou pro ženy.  A není v tom sám. Česko je země gastronomicky silně patriarchální a udržet tradici, kdy se ženy nepouštějí výš než na tzv. studenou kuchyni nebo do cukrářské kuchyňky, se snaží – bohužel - i generace mladších šéfkuchařů.

Ale proč? Zdeněk Pohlreich měl primárně na mysli fyzickou zátěž, dlouhé směny, extrémní nasazení a tak podobně. Ve skutečnosti to ale dlouhodobě nesvědčí nejen ženám, ale ani mužům: „úmrtnost“ je v oboru poměrně vysoká a brzká. Ženy odcházejí z profi kuchyní obvykle v momentě, kdy zesílí vazby typu rodina. Muži, kteří na domácím rodinném provozu u nás participují méně, z nich mizí později, často ze zdravotních důvodů. Jen zlomek z nich se posune na manažerské pozice či se stane spoluvlastníkem podniku, většina to však zabalí a z oboru odejde. O zdravé prostředí se nejedná v případě ani jednoho z pohlaví. Tady tedy příčinu nehledejme.

O svalech to není

Zajde-li se v diskusi dál, muži kuchaři obvykle uvádějí jako svou hlavní kompetenci fyzickou sílu, která jim umožní nosit těžké věci. Jenže redukovat toto zaměstnání jen na svaly Pepka námořníka by byl hodně zúžený pohled. Kuchyně si žádá hlavně pohotovost, rychlost, obratnost, kreativitu, empatii, dovednost souhry s týmem, manažerské schopnosti, umění vcítit se do tužeb zákazníka a flexibilitu, a to jsou věci nadělené díky bohu jak mužům, tak ženám. Stejně tak: pomalí, líní, ufňukaní, individualističtí a nekooperativní dokážou být jak chlapci, tak děvčata. A právě proto, že potřebné schopnosti ženy mají, pracují jich v gastronomii po světě miliony a úspěchy má nemálo z nich. (A ty těžké gastronádoby obvykle tahají stejně, i bez svalů.)