Proměna

Je pátek ráno. Vstávám v šest hodin s mírnou nervozitou, ale také s nadšením. Dnes je den, kdy se stanu občanem České republiky. Jdu do kuchyně uvařit si ovesnou kaši, brzy se ke mně přidávají moje žena a děti. Mladší osmileté jako obvykle mrzutě hledí na svou snídani a nejí, starší desetileté se mnou diskutuje o věcech, které pravidelně sleduje – o politice a o počasí.

V sedm hodin nasedneme se synem na brněnského draka, doprovázím ho tramvají do školy. Hlavou se mi neustále honí myšlenky na blížící se ceremonii. Po hodině už jsem zase zpátky doma, rychle si uvařím kávu a převléknu se do nového obleku.

Potkávám se s tchánem, který mi dělá doprovod. Spolu se vydáváme tramvají na Českou a poté pěšky na Krajský úřad Jihomoravského kraje, kde jdeme do třetího patra.

Je deset hodin a první skupina už vstoupila do sálu. Čekáme a obdivujeme architekturu budovy – krásná dlažba, široké schodiště a kovové zábradlí v secesním stylu. O půl jedenácté se připojuji ke zbývajícím patnácti lidem, kteří stejně jako já zvolili Českou republiku za svou novou vlast. Jsou tu Ukrajinci, Syřan, Brit (já), pár Rusů a Vietnamci a lidé z různých dalších zemí. Po instrukcích ohledně uspořádání sedadel vstupujeme do velkého sálu s lustry a vlajkami České republiky a Jihomoravského kraje. Úřednice přeříkává slib a každý z nás pronáší „slibuji“, přičemž slibujeme věrnost téhle zemi. Když se ozve česká hymna, málem se rozbrečím. Každý z nás podepíše slib. Obdržíme certifikát o českém občanství a skleněné těžítko ve tvaru pyramidy. A je to! Teď jsme všichni Češi, bez ohledu na to, kde jsme se narodili. Tchán pospíchá pryč, jde mého synovce doučovat matematiku. Nechávám se vyfotografovat u české vlajky a fotku sdílím se všemi svými příbuznými.