Ženou až na druhém místě

Životní dráha malířky Věry Jičínské (1898–1961) je příběhem vzdoru. A příběhem, který může být zdrojem inspirace i šedesát let poté, co se uzavřel. Tvořila v době, kdy se ženám teprve lehce pootevíraly dveře nejen do světa „velkého umění“, ale vůbec do života, o jehož podobě si mohly začít rozhodovat samy. Nešlo to lehce a ne vždy se to podařilo. Kurátorku Martinu Pachmanovou takové osudy přitahují dlouhodobě. Díky její práci tak konečně víme mnohem víc třeba o Miladě Marešové, Vlastě Vostřebalové-Fischerové, Marii Galimberti-Provázkové a nyní i o Věře Jičínské.

Také její samostatnou výstavu v Galerii moderního umění v Hradci Králové a doprovodnou publikaci pojala Pachmanová z perspektivy feministické vědkyně. Je to pozoruhodný přístup. V klasickém uchopení by se dal malířčin příběh vyprávět jako nerovný souboj s větrnými mlýny mužské autority a ignorance. Takhle prvoplánově na to kurátorka jít nechtěla. Podle ní by stavěním další „legendy“ na piedestal pouze kopírovala tradiční mužské vzorce, proti kterým bojuje. Rozhodla se jít komplikovanější cestou, jež přináší víc otázek než odpovědí. Teď je na publiku, aby si vyzkoušelo, jestli toto uchopení vede ke kýženému cíli.

Mlčím o všem

Jičínská se narodila v ostravských Petřkovicích do rodiny vrchního báňského rady. Během dospívání se tedy sice musela stěhovat podle toho, kde její otec dostal práci, zároveň ale měla díky jeho postavení zajištěné slušné vzdělání. Studovala na pražské UMPRUM a postupně prošla také školením v Mnichově a Paříži, kde nakonec strávila sedm let. Psala se dvacátá léta a emancipace přestávala být neznámým, či dokonce hanlivým slovem. „Umění je mým cílem, je mým vodítkem, a pak teprve na druhém místě jsem ženou,“ napsala Jičínská v roce 1925 z Paříže v jednom z dopisů a dodala, že „ode mě se také nemůže žádat, abych se starala o domácnost a kuchyň“.