Memento mori

Carl Gustav Jung jednou napůl v žertu pronesl, že pokud člověk před čtyřicítkou často myslí na smrt, může to být patologické. Pokud ale po čtyřicítce na smrt nemyslí vůbec, je to patologické zcela jistě. V průběhu života si zvykáme, že blízcí odcházejí, nejdřív ti ob tři, ob dvě generace, pak generace našich rodičů a najednou se začne kácet i v našem lese. Nadcházející konec se začne stávat zrcadlem pro celý náš život.

Jen smrt dává smysl všemu tomu snažení před ní, každému tomu drobnému tahu štětcem, který podle Aristotela představuje každý náš skutek, a dobrá smrt je taková, která přijde ve chvíli, kdy máme hotový co nejkrásnější obraz. Život přece nemůže být jen co nejkomfortnějším čekáním na smrt.

Kamarád vozí nákupy pro jednu rozvážkovou firmu a setkává se s pozoruhodnými lidskými typy. Utkvěla mi příhoda, kdy jedné dámě doručoval nákup, který sestával z pěti kartonů cigaret Benson & Hedges a dvou citronů. „Moc se omlouvám,“ pravil kamarád, když mu ta dáma ověšená zlatými šperky otevřela svůj potemnělý byt, a spáchal nejzávažnější zločin proti etiketě, „ale já tady do systému musím zadat vaše datum narození, abych jako neprodal cigarety nezletilci.“

Paní na něj chvíli nehnutě hleděla zpod přivřených víček, a pak vykouřeným chraplákem mrazivě pronesla: „1935, mladíku.“ Kamarád se málem propadl hanbou. Stará dáma pak po bytě dlouho jako hledala chybějící hotovost, zatímco kamarád se neodvažoval ani pípnout, že kvůli čekání nabírá zpoždění, za které ho bude…