Jak se kolonizuje Veletržní palác
Osobní pohled na výstavu Evy Koťátkové, na kterou jsou srdečně zvány děti
Je úterý odpoledne, den po státním svátku a já stojím před pokladnou pražského Veletržního paláce. Za výstavu Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov platím 270 korun a vstupuji do osmdesát metrů dlouhé velké dvorany, zaplněné instalací jedné z mezinárodně nejuznávanějších českých výtvarnic. Koťátkové je čtyřicet a ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje limitům a rizikům českého vzdělávacího systému.
Dřív její instalace připomínaly jakési výchovné klecové chovy. Byly to sestavy ze školních židliček a lavic upravených do podoby znehybňujících aparátů jak z dystopického filmového světa Terryho Gilliama. I teď se v Národní galerii odhaluje komplikovaná konstrukce, která jako obvykle okamžitě zpřítomňuje dávné emoce.
Hlavou se mi honí, že když byly autorce tři roky, zrovna jsem dělal přijímačky na základní školu s rozšířenou výukou jazyků. Vstupní test zajišťující přesun do třetí třídy v úplně jiné škole na druhém konci města tehdy bohužel spočíval v přepisu textu o dívce, která se také jmenovala Eva. A já si zrovna nemohl vybavit, jak se rukou píše velké E. Vyřešil jsem to svérázně, v textu jsem prostě psal jenom „va“ a písmeno E jsem všude vynechal. Na výběrovou základku jsem se stejně dostal, vyhlédnutá třídní byla dobrá kamarádka mojí matky, a ačkoli jsem ještě nic nevěděl o klientelistickém systému socialistického školství, stal jsem se jako třeťák jeho součástí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu