Superhrdina 60 plus

Olšanské hřbitovy, které se jako zádumčivá oáza rozprostírají uprostřed rušné pražské zástavby, nejsou místem, kde by člověk hledal mateřskou školu. Malý domek se zahradou, jen pár kroků za hřbitovní branou, ovšem není typickou školkou: jde o soukromý spolek pro děti, jejichž rodiče hledají alternativu ke standardní nabídce. Zhruba patnácti předškolákům, kteří tu v půlce května pod dohledem dvou dospělých tráví podmračený den, každopádně blízkost omšelých náhrobků a prastarých listnáčů zjevně vyhovuje – kolem domku se prohánějí na odrážedlech, houpou se na houpačce zavěšené na stromě a zkoumají živočichy v trávě. Ve chvíli, kdy se na zahradě „školičky“ objeví starší paní v pestrobarevné bundě, děti všeho nechají, s pokřikem „ahoj babi“ ji obklopí, a když dosedne na lavičku, čekají, co se bude dít. „Dneska jsem si pro vás připravila krásnou pohádku,“ říká s úsměvem žena a poté z knihy nahlas předčítá vyprávění o barvách, které nás obklopují. Část dětí četba po chvíli omrzí a vracejí se ke svým předchozím aktivitám, některé ale dál soustředěně poslouchají a jeden malý chlapeček návštěvě položí hlavu na rameno a spokojeně poklimbává. Po necelé hodině paní balí knihu do tašky, s malými posluchači se loučí a navrhuje, že příští týden by si společně mohli třeba malovat. Od dětí dostává na rozloučenou pampelišku, a když po hřbitovní cestě odchází na tramvaj, je viditelně dojatá.

Jarmila Beranová je jednou z více než dvou set „čtecích babiček a dědečků“, kteří ve volném čase a bez nároku na honorář navštěvují školky, školy i další zařízení po celém Česku. V rámci organizace Mezi námi, která projekt vymyslela a seniory se školkami už osmým rokem propojuje, patří paní Beranová k těm mimořádně aktivním a každý týden navštíví celkem tři zařízení. V klasických školkách svým čtením po obědě uspává děti ležící na matracích, tu na Olšanech má ale ráda právě pro její jinakost. „Děti mě tu vítají, obejmou, vyprávějí mi, co zažily, člověku to dává neuvěřitelnou radost,“ říká energická sedmdesátnice. Čtením její dobrovolnické aktivity zdaleka nekončí – pořádá také výtvarné dílny nebo šachový kroužek pro lidi v důchodovém věku. Jak sama říká, tahle činnost jí kromě radosti dává pocit, že někam patří, a vědomí, že zkušenosti získané během života mají nějaké další praktické využití. „Naplňuje mě to energií,“ dodává paní Beranová.

Že má dobrovolnictví pozitivní vliv na zdraví a psychiku člověka, je všeobecně známé. Se seniory si ale pomáhání druhým obvykle automaticky nespojujeme. V Česku je to často naopak – přetrvává tu obraz důchodce jako pasivní bytosti závislé na pomoci druhých. Právě pro ně ale může být dobrovolnictví darem: cosi jako klíč k dobrému stárnutí, protože pomáhá zvládnout psychicky náročný přechod z rušného pracovního tempa do období, kdy po odchodu do penze najednou ze života zmizí každodenní program a do duše se vkrádá smutek a osamění. V Česku se do dobrovolnictví zapojuje mnohem méně seniorů než na Západě. Přibývá ale lidí a organizací, kteří se to snaží změnit.