Album týdne

 Klaustrofobickou atmosférou působí jako procházka dystopickým městem. Takovým, v němž se hroutí všechny sociální jistoty a kontrolu jako by se snažil převzít militaristický režim. Rozpětí hudebních vlivů na debutu manchesterského kvartetu Mandy, Indiana nazvaném i’ve seen a way sahá od industriálu přes postpunk po disco. To vše je navíc kořeněné terénními nahrávkami, které zachycují bzučení zářivek, varovné sirény či těžko srozumitelná nádražní hlášení. Vše dokresluje skutečnost, že kromě nahrávacího studia kapela části desky natáčela v nákupním centru, kryptě, a dokonce i v jeskyni s prosakující vodou.

V centru Mandy, Indiana stojí kytarista a hlavní autor hudby Scott Fair společně se zpěvačkou, rodilou Pařížankou, Valentine Caulfield, která chrlí své kousavé texty v mateřské francouzštině. Podobně jako původní generace industriálních a postpunkových kapel z regionu Manchesteru, která působila na přelomu sedmdesátých let a osmdesátých let, i Mandy, Indiana si všímají společenského rozkladu. Tehdejší zhroucení průmyslové oblasti ovšem tentokrát střídá vzedmutí pobrexitové nesnášenlivosti namířené vůči cizincům nebo ženám.

Ve skladbě Drag [Crashed] podává Caulfield výčet všech sexistických poznámek, které na svůj účet vyslechla ještě jako dítě, když její vzhled komentovali kamarádi jejího otce. V Pinking Shears se zase obrací k uprchlické krizi: „Už se nechci probouzet, dokud necháváme lidi umírat ve Středozemním moři.“ Album i’ve seen a way nabízí momenty úzkosti, úlevy, a dokonce i časté taneční euforie. Přístup Mandy, Indiana k písním je od základu kolážovitý a filmový. Jak sami trefně uvádějí: nejraději vytvářejí očekávání, při nichž největší potěšení nakonec přináší to, že je málokdy naplní.