Nezaplevelit duši

Čtvrtá próza spisovatelky Anny Bolavé Vypravěč nominaci na Magnesii Literu neproměnila, přesto by bylo chybou ji opomenout. Autorka v nejnovějším románu potvrdila, že umí nejen podmanivě vyprávět, ale také si důmyslně hrát s formou.

Bratři Vítek a Jáchym se po letech vracejí na rodinný statek Běstviny, kde v dětství trávili prázdniny. Nekompromisní děda už nevládne nad exotickým skleníkem, bujnou zahradou ani nad obrovským kompostem. Ten úkol čeká na ně, tedy na jednoho z nich, který bude muset přijmout rodinné dědictví. Navíc nejsou sami, ozývá se tu hlas, který je zase nutí dělat věci, které nechtějí a neumějí si vysvětlit. „Je to můj příběh, moje dopoledne, pošlu si na tuhle cestu, koho budu chtít,“ umiňuje si vypravěč, který je v textu od počátku přítomen a někdy ovládne i celou kapitolu zatím nejrozsáhlejší autorčiny knihy. S postavami na Běstvinách zachází jako s loutkami: podporuje v nich vše zlé, aby plevelilo, a bylo tak dost krmiva pro obrovského červa, který v zahradě přebývá. Kdo si to pohrává s jejich životy?

Bolavá předvádí to, co od ní čtenáři dobře znají už od její řečovické trilogie. Půjčuje si z mýtů, legend i pohádek, sugestivně víří naléhavou atmosféru, ale přidává také mnoho nového. Hra s narací, do které se pouští, však neodkazuje na postmodernu. Její relativismus naopak slouží tomu nejstaršímu příběhu – souboji dobra se zlem, který se neodehrává někde venku, ale uvnitř každé z postav, jež musí zvládnout své pochyby, výčitky svědomí i strach, aby mohla prožít plnohodnotný život.