Jak se žije ženám pod nadvládou Tálibánu

Od kvapného a chaoticky provedeného odchodu spojeneckých vojsk z Afghánistánu v létě 2021 proudí ze země zprávy o utahování šroubů kolem tamních žen. Fundamentalistické hnutí Tálibán jim postupně omezilo nebo přímo zakázalo studovat střední i vysokou školu, pracovat v řadě profesí, sportovat, pohybovat se nezahalené a bez doprovodu ve veřejném prostoru. Afghánky nemohou do parků či veřejných lázní. 

Jen omezeně byl za tu dobu slyšet přímo hlas žen samotných. Reportáž korespondentky amerického deníku The New York Times (NYT) Christiny Goldbaum přináší unikátní vhled do života afghánských žen bezmála dva roky poté, co se k moci vrátil Tálibán. A přináší překvapivě komplexní zprávu o tom, že ne všechny ženy návrat islamistů chápou jako tragédii. Goldbaum třeba mluvila se starší ženou v provincii Vardak v centrální části země, které roky války přinesly nesmírné utrpení: těžké boje v oblasti znamenaly riziko smrti, postupně pak přišla o nejstaršího i nejmladšího syna. Odchod spojeneckých vojsk tedy přivítala, protože přinesl klid a pocit bezpečí, i když dodává, že v některých ohledech – zejména ekonomicky – je život těžší než dříve a i jí vadí, že její vnučka podobně jako ona nedostane vzdělání. 

Na jiných místech ovšem reportérka NYT slyšela značně odlišné názory. V provincii Bámján, rovněž v centrální části země, se setkala s ženou, která vede podzemní střední školu pro několik desítek dívek. Už jen fakt, že zajišťovat středoškolské vzdělání pro dívky je v Afghánistánu mimořádně riziková činnost, ukazuje bigotnost Tálibánu. Pětadvacetiletá Hamida před návratem islamistů k moci učila na soukromé škole a zhruba půl roku po převratu se odvážila proti nim veřejně vystoupit, přičemž její výstup koloval po sociálních sítích. Záhy poté skončila v tehdejší práci a začala se skrývat – a protože jí „v ilegalitě“ vadila pasivita, kterou přináší, společně s dalšími učiteli a učitelkami rozjela utajenou školu. Goldbaum odhaduje, že podobných škol jsou v zemi stovky. 

Třetí zastávka zavedla reportérku do třetího největšího afghánského města Herátu ležícího na severozápadě země blízko hranic s Íránem. Do tábora na okraji města se přestěhovala také sedmadvacetiletá vdova, jež doufala, že tam najde pomoc, kterou dodávají mezinárodní organizace. Postupně s nimi začala spolupracovat a asistovat v distribuci pomoci. To se však změnilo poté, co Tálibán zakázal ženám pro tyto organizace pracovat. Mladá žena tedy přišla jak o práci, tak o přístup k pomoci. A taky o naději, že život bude lepší.