Okreska na severu

Mluvilo se o ní v superlativech jako o součásti páteřní sítě dálnic, ve výsledku kvalitou připomínala spíše zpackanou „okresku“, kde se ihned po jejím otevření začalo s opravami – v roce 2012 se při zprovoznění zhruba devítikilometrového úseku nasčítalo neuvěřitelných 901 vad. D47 se však stala hlavně synonymem – ač policie nakonec podezření odložila – pro velmi pochybné zakázky a podezření z korupce, jež svým rozsahem a drzostí byly nepochybně dozvukem divokých devadesátek.

Stavbu přibližně osmdesátikilometrového úseku z Lipníku nad Bečvou na polskou hranici v roce 2002 svěřila vláda premiéra Miloše Zemana po řadě zákulisních tahů izraelské firmě Housing and Construction – a to bez soutěže. Smlouva byla podepsána jen pár dnů před demisí Zemanovy vlády v červenci 2002. Tehdejší ministr dopravy Jaromír Schling zakázku za 125 miliard korun, tedy za více než dvě miliardy za kilometr (pět- až šestkrát vyšší cena, než byl tehdejší průměr), na niž nebyl vyhlášen tendr, zdůvodnil tím, že se jedná o pilotní projekt, který „spěchá“, kdy se měl na financování podílet jak veřejný, tak soukromý sektor; z toho důvodu prý nebylo výběrové řízení vůbec spuštěno. Pro Česko to byla naprosto nevýhodně sepsaná smlouva: stavbu mohla prodražit na více než 200 miliard korun, přičemž veškerá rizika nesl na svých bedrech stát. Že jde o zlodějskou cenu, českou stranu varovala i Evropská investiční banka, ministr Schling však vytrvale označoval stavbu za „velmi výhodnou“.

V dubnu 2003 pak vláda premiéra Vladimíra Špidly vypověděla skandální kontrakt s izraelskou firmou s tím, že stavba je příliš drahá a stát dálnici dostaví sám (s odhadem čistých stavebních nákladů ve výši 38 miliard korun a celkových nákladů na „vybudování a údržbu dálnice během třiceti let“ s odhadem 85 miliard korun). „Odškodné“ Česka vůči Housing and Construction za odstoupení od smlouvy přišlo státní kasu na 20 milionů eur, tedy zhruba 620 milionů korun.

Policie řešila podezření z korupce, kdy k výslechu pozvala celou vládu (kdo v Zemanově kabinetu zvedl ruku pro Housing and Construction, bylo tajné); v jejím hledáčku se přednostně ocitl ministr Schling, u něhož prověřovala jeho možné zavinění. Dalším mužem, na kterého policie zaměřila pozornost, byl Zemanův bývalý poslanecký asistent Jaromír Kuča (politiku opustil v roce 1996, kdy v opilosti způsobil havárii a ujel, aniž by obětem poskytl pomoc; od té doby se věnoval lobbingu a shánění peněz do sociálnědemokratické kasy), který s nápadem svěřit stavbu konsorciu Housing and Construction přišel údajně jako první a díky své pozici jej prosadil. Na stavbě mohl mít osobní zájem: spolu s Izraelci měla být do projektu zapojena ostravská firma Tchas, kde na jednom z předních míst pracoval Kučův syn. Druhým „policejně ohroženým“ byl bývalý poradce tehdejšího premiéra Miloše Zemana Karel Staněk, který se na dojednávání kontraktu s izraelskou stranou výrazně podílel. Kriticky kontrakt zhodnotily také třeba Financial Times, které v této souvislosti psaly o „vládní podpoře korupce“. Policie však nakonec případ odložila.