Ukrajina ukazuje, že jsme schopní velkých věcí

V jedné přednášce jste řekla, že loňská ruská invaze na Ukrajinu byla třetí událost ve vašem životě, kdy jste upadla do naprostého šoku a paralýzy. Tou první byly útoky z 11. září 2001 a druhou zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Proč zrovna tyhle tři události byly pro vás tak zásadní?

Pokaždé jsem měla pocit, že se děje něco skutečně historického, něco, co se netýká jenom mého individuálního života. Něco tak hrozného, že to snad ani nedokážu strávit. Čas jako by se zastavil, svět, který tu byl pár hodin předtím, už neexistoval, a přišlo něco horšího. A neuměla jsem to v sobě zpracovat, byla jsem jako ochromená. Ráno poté, co Trump vyhrál, jsem ve své kanceláři zvracela do plastového pytlíku. A říkala jsem si, že nemá cenu jít přednášet, že tam nikdo ze studentů stejně nebude. Ale pak jsem šla a všichni tam byli, dokonce ještě dřív. Čekali na mě a jeden z nich se zeptal: „Paní profesorko, bude všechno dobré?“ A já jsem věděla, že nemůžu jen tak říct, že ano. Nechtěla jsem jim lhát, ale věděla jsem, že je důležité i to, že tam v tu chvíli jsme společně.

Reagovali vaši studenti podobně silně loni po napadení Ukrajiny? 

Válka na Ukrajině byla pro většinu mých studentů vzdálenější, ale i tak ji brali velmi vážně. Samozřejmě, moji studenti nejsou úplně reprezentativní vzorek, ke mně chodí lidé, kteří mají větší zájem o východoevropský region, třeba odtamtud i pocházejí. Velmi mě ale dojalo, že mnoho dalších studentů, kteří ani neměli žádné vazby na Ukrajinu, začalo sbírat peníze na její podporu nebo organizovat pochody.  

Válka už probíhá rok a čtvrt, zvykla jste si na to?

Nezvykla. Nedokážu to. Pořád mám tendenci kontrolovat telefon, koukat na zprávy, sledovat, kdo je ještě pořád naživu, kdy Putinův režim padne atd. Nevím, jestli je to dobře. Na jednu stranu je zvyk způsob, jak se smíříme s věcmi, které bychom neměli tolerovat. Na druhou stranu ale asi tenhle můj přístup není nejefektivnější způsob, jak žít, protože se pořád nemůžu uklidnit.

Jako historička jste zvyklá přemýšlet nad alternativními scénáři velkých událostí. Když se podíváte na dnešní stav války, šestnáct měsíců od jejího začátku, byly tam podle vás nějaké klíčové okamžiky, které kdyby se nestaly, tak by dnešek vypadal úplně jinak?

Vždycky mě zajímaly přesně ty chvíle, ve kterých kdyby se stalo něco jinak, změnilo by to výsledek. Historie je plná takových momentů, některé jsou velmi očividné, jiné skryté. Kdyby se v dubnu 1917 cokoli stalo Leninovi a jeho vlak do Petrohradu nedojel, dost možná by nedošlo k bolševické revoluci a celé 20. století, jak ho známe, by se nestalo. Kdyby loni Zelenskyj 25. února neodmítl americkou nabídku evakuace, nevyšel na ulici a nenahrál selfie video „prezident tut“, žili bychom dnes v jiném světě. Byl to historický moment a okamžik, který nám velmi živě ukázal, jak rozhodnutí jednoho člověka ovlivní svět. Pokud by byl Trump stále prezidentem, nemyslím si, že by Ukrajina dostávala jakoukoli pomoc. Ani si moc nedokážu představit, jak jiný by byl svět, kdyby útok na Kapitol dopadl nějak jinak nebo kdyby prezidentské volby v roce 2020 dopadly jinak. A to se mohlo stát. Americké volby často rozhoduje malá skupinka lidí v několika státech a život je často takový, že rozhodnou maličkosti. Není předurčeno, jak velké události dopadnou.  

Síla v pečování

Jak promění ukrajinský boj za svobodu zbytek regionu, hlavně ty země, kde demokracie vůbec není, nebo se nachází ve špatném stavu?

Moc doufám, že po ukrajinském vítězství se vše pohne dobrým směrem. Na Ukrajině dnes sledujeme okamžiky krajnosti, v němčině se používá dobrý pojem Grenzsituationen – hraniční situace –, v nichž se lidé setkávají se svojí vlastní smrtelností a hranicemi našeho rozumu a chápání, které nás posouvají do jiné formy existence. Společnost se při nich vybičuje k tomu nejlepšímu, co v ní je, občas zjišťujeme, že jsme schopni věcí, které by nás předtím nikdy ani nenapadly. I o tom pro mě byl v roce 2013 zázrak Majdanu, o kterém jsem napsala knihu, tak moc mi tehdy uhranul, protože lidé v tu chvíli objevovali nepoznaná zákoutí sebe samých. Majdan byl tak inspirující ne proto, že bych si začala myslet, že všechno na Ukrajině bude od té doby skvělé, ale protože připomněl, co lidé dokážou. A i kdyby to bylo jenom na chvilinku, na prchavý okamžik, samotný fakt, že toho jsme schopní, nám dává naději, že věci skutečně mohou být lepší.