Knihou roku jsou básně Miloše Doležala, Banga získal Literu za debut

 Knihou roku a hlavním vítězem knižních cen Magnesia Litera se stala básnická sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Autor v ní zachycuje poslední týdny života své ženy i období po jejím odchodu. Nejlepším prozaickým dílem se stal povídkový soubor Viktora Špačka Čistý, skromný život. Ve svých existenciálních povídkách podle poroty poťouchle i jímavě vystavuje očím čtenářů všechno to, co generace mužů důsledně zametaly pod koberec, aby si udržely pozici silnější poloviny lidstva.

Pořadatelé na Nové scéně Národního divadla předali ceny v dalších sedmi kategoriích a také novou cenu za přínos knižní kultuře. Získal ji pracovník Národní knihovny Adolf Knoll za rozvoj digitalizace rukopisů, starých tisků a novin. Básnická sbírka získala hlavní cenu podruhé v historii knižních cen, poprvé poezie vyhrála v roce 2009, kdy se Knihou roku 2008 stala básnická skladba Rukopis Bohumily Grögerové. Literu za debut roku získala autobiografická kniha novináře, hudebníka a moderátora Patrika Bangy Skutečná cesta ven, v níž popisuje, jaká byla divoká devadesátá léta pro Roma na pražském Žižkově (její recenzi od Kateřiny Čopjakové, kterou výjimečně odemykáme, najdete následně v tomto textu). Čtenáři svou cenu udělili knize Václava Dvořáka Písečníci a probuzení krále, sci-fi příběhu z budoucnosti pro mladší i dospělé čtenáře.

Literu za poezii dostal Petr Hruška za knihu Spatřil jsem svou tvář, jako nejlepší knihu pro děti a mládež porota vybrala dílo Jany Šrámkové Fánek hvězdoplavec. Literu za nakladatelský čin dostal Torst za Spisy Jana Zábrany. Literu za publicistiku dostala kniha etnologa, historika kultury a novináře Martina Rychlíka Dějiny lidí. Jako nejlepší překlad porota ocenila převod debutu Douglase Stuarta Shuggie Bain, který do češtiny převedla Lenka Sobotová.

Novinkou letošního ročníku bylo udílení žánrových cen, které pořadatelé oznámili už v neděli. Nejlepší detektivní knihou se stal román Františka Šmehlíka Šelma. Ocenění za obor fantastika získala Vilma Kadlečková za osmý díl své ságy Mycelium. Literu za humoristickou knihu získali Martin Mach Ondřej a Lela Geislerová za seriál krátkých komiksových příběhů Zen žen, které vycházejí v Respektu (a můžete si je zakoupit v respektstoru).

Zdá se, že doby, kdy se objevila jedna kniha romského autora za dva roky, jsou pryč. V roce 2021 vyšly hned dva soubory povídek a loni koncem roku během jednoho měsíce zase dvoje memoáry výrazných romských osobností. Tou první je Den byl pro mě krátkej Olgy Fečové, která se už bohužel vydání nedočkala – loni v únoru v nedožitých osmdesáti letech zemřela, druhým titulem pak Skutečná cesta ven čtyřicátníka Patrika Bangy. A obě knihy přinášejí v mnohém odlišnou reflexi zásadních milníků tuzemského 21. století, které doposud vykládali především spisovatelé z řad majority.

To se vpije

První vzpomínky Olgy Fečové sahají až na východní Slovensko do časů druhé světové války, kterou mladá rodina přežila díky otcovu muzikantskému umu, skrýši v lesích a dávce štěstí. Tu Fečová, široce uznávaná osobnost v romské komunitě, nezapomene zdůraznit ještě mnohokrát. V jejím vyprávění je pozitivní pohled na život podmínkou přežití. Stejně jako pragmatismus, jenž jí nedovoluje, aby se příliš pozastavovala nad nespravedlností světa ani politickou a společenskou situací.

Zdá se, že konec čtyřicátých let a léta padesátá byla z pohledu romského děvčátka nabita především poválečným budováním a sounáležitostí. Potíže s bydlením ještě měli v zásadě všichni nehledě na barvu pleti a práce bylo habaděj. Invalidní otec byl zaměstnán v trafice a rodině přilepšoval hraním po vinárnách, matka zapalovala plynové lampy kolem Karlova mostu a podle fotografií se rodině dařilo. Do sladkých vzpomínek na dětství jen občas zahraje mollový tón, jako když si uvědomí rozdíl mezi výbavičkou pro nejmladší sestru a válečnou bídou, do které se narodila ona.

Je zřejmé, že klikatější cestou autorka ani redaktorky, které text doplňovaly z audionahrávek, jít nechtěly. Fečovou, která si v šedesáti letech udělala řidičský průkaz, odmaturovala v pětašedesáti a v sedmdesáti zahrála první skladbu na housle, charakterizuje víra, že pokud něco nejde, je třeba na tom ještě více pracovat a v očekávání výsledků zůstat skromná. Taková je, když se manžel proslaví se svou kapelou Roma štar, zatímco ona dál vytírá divadelní šatny a sama pečuje o děti i domácnost. Jakkoli rozdělení rolí u nich bylo spíše nerovné, autorka platí za ženu, která v rámci romských tradic byla schopna vydobýt si prostor pro seberealizaci.

Po sametové revoluci jí nejvíce vadilo, jak se čím dál více romských dětí toulá bezcílně po ulicích, a začala pro ně organizovat hudebně-dramatický kroužek. Její manžel se coby uznávaný hudebník stal jeho přirozenou součástí a pro dětská představení napsal řadu písní. Mimochodem v romštině, kterou jej na počátku manželství Fečová donutila si oživit.

Své paměti začala sepisovat česky na sklonku života s jasnou motivací být pro další Romy, a především Romky příkladem. Díky nespornému vypravěčskému talentu se kniha dobře čte, ale čím víc se dostává k současnosti, tím víc je didaktická. Nelze se ubránit dojmu, že autorka vybírá jen to, co může sloužit jako návod pro obyčejného člověka (Roma), aby žil dobrý život pro druhé bez ohledu „na pány“. V tom se nevyrovná memoárům Eleny Lackové, které sepsala Milena Hübschmannová rovněž podle audionahrávek: ty více plynou a jejich kapitoly nejsou samostatnými ostrůvky výchovných sdělení.

Devadesátky na Žižkově

Naopak novinář Patrik Banga se rozhodl sednout k psaní mnohem dříve, aby dospívajícímu synovi ukázal, jaká byla divoká devadesátá léta pro Roma na pražském Žižkově. A kontrast mezi obvyklým narativem o svobodě pro všechny vykoupené několika excesy šokuje i informovaného čtenáře. S policejním násilím se Banga setkává poprvé ve třinácti a rychle coby teenager dochází k přesvědčení, že svoboda pro Roma spočívá po sametu především v tom, že mu kdykoli může dát kdokoli přes hubu. „Všichni jsme tak věděli, že je nutné se fašistům vyhýbat, ať měli uniformu nebo bombra a vyholenou hlavu. Vyšlo to totiž nastejno. Ze všech jsme měli strach. Byli jsme si jistí, že když se cokoli stane, skinům to projde a vyšetřovat to budou jiní skini, jen v policejních uniformách,“ rámuje zážitky z policejních služeben, kam se dostával obvykle z jediného důvodu – kvůli barvě pleti.

Institucionalizovaný rasismus byl součástí tehdejší společnosti a oblastí, kde se mohl naplno rozvinout, se stal školský systém. Ne, že by se před rokem 1989 neodsouvaly romské děti do zvláštních škol, ale v prostředí nově nabyté svobody se plně rozvinula segregace. Banga popisuje, jak se ocitl ve škole vyhrazené nepsanou dohodou žižkovských ředitelů hlavně pro romské žáky, kde se nikdo nic nemusel učit – podle pedagogů to pro ně bylo zbytečné. Vylučování Romů ze společnosti mělo už tenkrát odpověď v postupně se formující občanské společnosti. Byly jí vznikající neziskové organizace, ale také nezávislá média. Obojího byl Banga od svých sedmnácti součástí. Pracoval jako streetworker, psal komentáře pro Mladou frontu DNES – a díky tomu jeho memoáry získávají na další dokumentární vrstvě.

Banga je podobně jako Fečová poutavým vypravěčem, ale více než vychovávat touží pobavit, možná i šokovat. Smyslem pro zkratku a bonmoty nezapře novinářskou praxi, drsnějším slovníkem život bonvivána, který musel kvůli závažné nemoci opustit – koncerty s kapelou, kterou založili se starším bratrem Gyullou, už mají jen příležitostně. Skutečná cesta ven končí v desátých letech a čítá téměř přesně tolik stran jako paměti Fečové. Banga už avizoval, že se jedná o první díl; pokud se tak stane, je o to větší škoda, že v poslední třetině tolik chvátá s vylíčením událostí a v úvahách se opakuje.

To, co obě knihy spojuje, je jiný a plastický vhled do života nejpočetnější domácí národnostní menšiny. Z něj vystupují příběhy hrdých a činorodých Romů, které stojí za to číst.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej. Paměti hrdé Romky Paseka/Kher, 224 stran
Patrik Banga: Skutečná cesta ven Host, 216 stran