Rozšíření senzitivity

Narodit se s talentem povídkáře v Česku není výhra v loterii. Školní povědomí jakžtakž klopýtá od Máchovy Marinky přes Povídky malostranské k Čapkovi, ale u Kunderova Falešného autostopu, starého už téměř šedesát let, stopa nenávratně vyvane. A povídkové sbírky nevibrují ani Databází knih či knihomilnými sociálními sítěmi.

Stanislav Beran je přitom bytostný povídkář. Jeho výlety na rozsáhlejší příběhovou plochu jako v románu Vyšehradští jezdci (2016) nevynikají obzvláštním stylem či tématy. Ale jeho povídky se už od první knihy Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007) vyznačují atmosférou, stylem, ale hlavně pochopením, že povídka je miniatura. Neříká vše podstatné od začátku do konce naplno, nevodí čtenáře za ručičku, jak si na to zvykli u dobře se prodávajících románů. Vstoupíme do dění, které tu bylo i předtím, jen my jsme u toho nebyli, a po chvíli zas vystoupíme, i když se jistě něco bude dít dál. Ale čtenáři tohle nakouknutí stačí, aby si zachycené situace nechal doznívat, hrál si s nimi ve své fantazii a domýšlel, co by to vše mohlo říkat a znamenat.

O nejnovější Beranově povídkové sbírce Schrödingerův hotel to platí dvojnásob. Zachycuje situace, kdy aktérům se cosi přihodí. Nic osudového, žádná prozření, emotivní rozchody či utajené zločiny, bez nichž se neobejdou románové bestsellery. Jde o dílčí, docela každodenní situace, ale postavám i čtenářům naléhavě kladou otázku, jak se na ně vlastně dívat a co v jejich životech mají znamenat. Název sbírky odkazuje nejen na dnes tak populární motiv kočky na tričku, ale i na jeho východisko: objekt, k němuž nemáme přístup, pro nás existuje ve více stavech zároveň. A přístup nemáme nejen k našim osudům, ale ani k tomu, co si myslí a pociťují naši blízcí. Cosi se odehraje, ale my si nejsme jisti, jak to vnímat, jak si to vykládat a co z toho vyvozovat. Možná to znamená něco zásadního, možná vůbec ne.