Patří česká pivní kultura do světového kulturního dědictví?

Spousta lidí různých profesí se za poslední roky stala sládky: z našeho okolí třeba historik z ÚSTR, biochemik, bývalý televizní moderátor… Pivovarnické a sladovnické školy jsou evidentně v kurzu. Vás něco takového jako sociologa zkoumajícího hospody neláká? 

Musím přiznat, že o tom, že bych vystudoval na sládka, jsem uvažoval dlouhou dobu. Vařil jsem si pivo doma sám pro sebe a pohrával jsem si s myšlenkou, že bych si to rád zkusil v nějakém minipivovaru.

Jak vám vaření doma šlo?

Nerad se chválím, ale nebylo to špatné. Začal jsem ležákem, abych to měl hned zpočátku těžší, zkoušel jsem i různé „světové styly“… Ale vždy to bylo vaření piva pro kamarády, pro známé, vařili jsme i společně, chtěl jsem, aby byli u toho procesu. Nicméně posunout to dál, udělat si kurz na sládka, z toho nakonec sešlo. Nejspíš jsem naplnil vlastní zvědavost právě domovarnictvím, kdy jsem toho musel spoustu načíst, jít cestou pokus omyl, občas něco vylít…

Jak si vysvětlujete nepřehlédnutelný růst zájmu o vaření piva? Pití v hospodách snad ztrácí přitažlivost? 

Pivo má u nás dlouhou tradici, lidé jsou na něj zvyklí, chutná jim, takže si chtějí vyzkoušet uvařit ho, pochlubit se jím, jít s tím svým do různých soutěží, klidně jen sousedských. Určitou paralelu vidím například v guláši, svíčkové nebo teď nově v grilování všeho možného, vzniká kolem toho nespočet soutěží, poměřování. Na dobrý guláš si můžete zajít do restaurace stejně jako na pivo. Ale člověk si chce vyzkoušet, že je schopen sám udělat něco, co mu chutná, možná i o něco líp. Je to zkrátka výzva.

Jak se pivo ocitlo ve vašem profesním zájmu?

Když to zpětně rekapituluji, už jako studenti na gymplu u nás ve Žďáru nad Sázavou jsme s kamarády někdy v osmnácti obcházeli hospody a psali si o tom záznamy a hodnocení. Nejen piva, zda bylo dobře načepované nebo jakou mělo pěnu, jak nám chutnalo, ale i hostinských nebo zařízení. V té době ještě nebylo samozřejmě jasné, že se jednou stanu sociologem, nicméně tenhle studentský zájem se mi později podařilo přenést do profesní roviny. Říkám obvykle, že výzkum piva a hospod je mi v mé práci koníčkem, jinak se totiž věnuji především metodologii sociologického výzkumu a výzkumným projektům na úplně jiná témata a samozřejmě výuce studentů na fakultě. Ve výzkumech veřejného mínění, kde jsem začínal, je nekonečná škála témat a česká pivní kultura se stala jedním z těch, jimž se dlouhodobě, i když jen nárazově, věnuji. Nutno říct, že jde o téma, co se týče zájmu veřejnosti a médií, v mé práci nejvíce viditelné, evidentně ve společnosti rezonuje.   

Jdeme na jedno

Zájem teď v létě vyvolalo sousloví „jdeme na jedno“, respektive záměr Českého svazu pivovarů a sladoven o jeho zápis na seznam UNESCO. Figurujete v něm jako poradce. Patří opravdu zdejší pivní návyky do světového nehmotného kulturního dědictví?

Byl jsem k těmto debatám přizván jako sociolog, který se pivní kulturou zabývá, provádí k tomu výzkumy a mohl přispět sociologickými materiály a expertizami. Nejsem tedy ten, kdo toto do zápisu prosazuje. Komplex české pivní kultury je velmi zajímavý, specifický a má dlouhou tradici. Nicméně to, zda patří, nebo nepatří na seznam UNESCO, popravdě nevím.