0:00
0:00
29. 7. 20233 minuty

České komando na dovolené

Je zajímavé, že tolik lidí bylo ochotných překonat strach v případě cesty na hořící Rhodos

Proč se Češi pořád tak bojí? To byla před lety jedna z nejčastějších otázek, kterou jsem dostával od zahraničních kolegů. Ptali se mě pochopitelně zejména v souvislosti se zdejší nechutí přijímat uprchlíky ze Sýrie a dalších zemí sužovaných válkou. S nadsázkou jsem tehdy reagoval, že se sice bojí, že je tu někdo zamorduje, znásilní, okrade, ale když jsou Češi na dovolené, nebojí se ani vražedného komanda. Fascinovaly mě totiž reportáže z různých destinací, kde probíhaly ozbrojené konflikty, dokonce se jejich obětí stali evropští turisté, ale Češi se tam i nadále rekreovali. Novinářům více méně všichni říkali: dovolená je zaplacená, nikdo nám to nezakázal a basta. Takže novinářské záběry ukazovaly, jak se sluní a kolem chodí ozbrojení muži.

Vzpomněl jsem si teď na to v souvislosti s požáry na Rhodu. Na jednom záběru vidíme plačící vyčerpané lidi, kteří se na pražském letišti dojatě vrhají příbuzným do náruče, protože jsou v bezpečí. A na druhém jen pár metrů od nich nastupují turisté opačným směrem. České televizi jedna paní s malými dětmi vysvětluje: „My letíme s cestovkou, která nám nedala jinou možnost, takže kluci se těší, takže jsem říkala, když to špatně dopadne, tak se proletí na letiště a tam si počkáme na repatriační odlet a poletíme zase domů.“

Další turistka pak zní podobně: „Nechtěli jsme mít problémy s cestovkou, takže nakonec letíme, naše oblast by tedy neměla být zasažená, ale nikdy nevíte. Brali jsme si co nejmíň věcí, abychom to kdyžtak nějak pobrali.“

↓ INZERCE

Je vidět, že se nám příliš nedaří poměřovat míru rizika. Česká republika se chlubila, že odmítla přijmout necelých padesát syrských sirotků, protože by pak zřejmě skončila naše státnost a nemohli bychom bezpečně chodit po ulicích. Zároveň se ale letíme rekreovat do míst, kde je obří požár, který je mimo kontrolu zasahujících hasičů. 

V jistém ohledu je chování pochopitelné. Lidé tvrdě pracovali, aby mohli na dovolenou. Vyhodit zaplacený zájezd je těžké rozhodnutí. Bohužel některé cestovní kanceláře odmítaly obavy klientů vyslyšet a nutily je letět. Což je chyba. Turisté i cestovky tak doufali, že budou mít štěstí a nedojde k tragédii. Co kdyby ale štěstí neměli? A co kdyby repatriační let nemohl dorazit? Kdo by nesl odpovědnost? Jednotlivec, který přes zprávy v médiích nasedl do letadla? Kanceláře, jež posílaly stovky lidí na Rhodos? Nebo stát, že to nezakázal?  

Každopádně je zajímavé, že v tomto případě je tolik lidí ochotných překonat strach. Případně si riziko nepřipouštět. Proč ale jen v takových situacích? Je to skutečně proto, že dovolená už byla zaplacená a je lepší riskovat než o peníze přijít? Nebo nevěříme, že oheň je tak nebezpečný, protože hysterii nevybudily dezinformační weby a Tomio Okamura? To by ale byl velmi smutný obraz naší společnosti. 

Kdyby byl důvodem k menší obezřetnosti strach o vynaložené peníze, dalo by se to využít. Změna klimatu ohrožuje naše úspory poměrně výrazně, když se to lidem vysvětlí, budou s tím možná chtít něco dělat. Možná. 

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje 

Erik Tabery

šéfredaktor


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].