Můj sen o zrušení všech osobních automobilů má svou privátní variantu – předsevzetí nekoupit si žádné nové auto poté, co můj devatenáct let starý volkswagen doslouží. Mrzí mě, že auto nedokážu prodat už teď, a místo toho sypu peníze do jeho oprav. A snad ještě víc mě štve, že když někam přijedu, mám tendenci trapně vysvětlovat, proč jezdím v popelnici, v obavě, abych v očích ostatních nebyla za socku.
Mrzí mě, že se nad to nedokážu povznést, mrzí mě, že se nedokážu vykašlat na pohodlí, mrzí mě, že čím je naše auto starší, tím víc se o něj bojím, protože už žádné další nebude.
Zásadním pomocníkem je můj otřískaný Volkswagen Touran především v letních měsících v rámci popojíždění mezi chalupami známých, proloženého tu i jinde pracovními povinnostmi. Nejinak je tomu letos. Až na to, že se mi v půlce července uprostřed jednoho zběsilého přesunu na polňačce cestou ze skautského tábora mých dětí protrhla nádrž s olejem. Vzhledem k tomu, že mě tou dobou už čekaly u nás na chalupě dvě rodiny kamarádek, nezbývalo než auto nouzově odstavit, strčit pod něj lavor a na chalupu pokračovat s dcerkou improvizovaně vlakem.
Tento sloupek píšu na oné chalupě v Orlických horách, kde jsem poprvé v životě bez auta, a zítřkem počínaje mě čeká šest navazujících štací po nejrůznějších místech v Česku. Na opravu auta v mezidobí není čas. Jsem zvědavá, jak všechny ty přesuny jen s pár základními věcmi v batohu se čtyřletou dcerkou zvládneme. A svým způsobem se ještě víc obávám toho, že to vlastně nebude náročné, což by znamenalo, že by bylo namístě se auta zbavit ještě dřív, než se definitivně rozpadne.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
