Utrhnout pupeční šňůru

Ten jeden den na konci července se mi už navždy vryje pod kůži. Všechny ty smíšené pocity, kdy jsem cítila obrovskou radost i smutek zároveň, kdy lítost a obavy střídaly pocity hrdosti a štěstí, všechno se to ve mně bilo a já to pomalu vstřebávala. „Celý jeden rok svého syna neuvidím,“ říkala jsem si a hlavou se mi honilo: „Kdoví, jak se mu v té Brazílii povede, jak to tam sám zvládne. Je to tak strašně daleko…“

Začalo to před rokem, kdy jsem zavolala svému patnáctiletému synovi s dotazem: „Jindro, nechtěl bys jet na výměnný studijní pobyt do zahraničí?“ „Proč ne,“ ozvalo se v telefonu, „třeba do USA?“ „Klidně,“ řekla jsem a do nezávazné přihlášky pro účast v programu Rotary Youth Exchange (RYE) jsem vyplnila první iniciály. 

Pak se daly věci do pohybu. Absolvovali jsme první Orientation Meeting v Třebíči, účast byla povinná pro všechny středoškolské studenty, kteří měli o výměnný studijní pobyt v zahraničí zájem, a jejich rodiče, z celého Česka a Slovenska. Sešlo se nás tehdy kolem stovky rodin. „Páni, tolik zájemců o výjezd, nebude jednoduché v té konkurenci uspět,“ myslela jsem si. Následovalo výběrové řízení v Kroměříži, kde byli mladí lidé hodnoceni z hlediska jejich osobní zralosti a připravenosti na tak velkou životní změnu, testována byla i jejich úroveň znalostí anglického jazyka, schopnost komunikovat, prezentovat apod. Jindrova motivace ještě vzrostla. Zvlášť když se tam setkal i s dalšími studenty, kteří tento program už absolvovali, anebo se současnými zahraničními studenty na výměnném pobytu u nás. 

Od té doby nemluvil o ničem jiném než o tom, jak moc chce vyjet a jak pro to udělá vše. Uvědomil si ale, že chce poznávat jinou kulturu, styl života, zvyky, tradice, systém vzdělávání a hlavně lidi. Na prvním místě teď byla Brazílie, a kdyby to náhodou nevyšlo tam, vycestoval by do Mexika. S manželem jsme ho ujišťovali, že má naši plnou podporu.