Album týdne

 Zhola nic ten večer nenaznačovalo tomu, že se má jednat o epilog kariéry jedné unikátní kapely. Sonic Youth měli za sebou úspěšné turné k albu The Eternal i natáčení hudby k francouzskému artovému filmu. Načínali čtvrtou dekádu existence a toto měl být další z letních koncertů, které každoročně pořádali ve městě, jež je zrodilo a s nímž zůstávali úzce spjatí. Nakonec ale právě toto vystoupení při západu slunce na nábřeží úžiny East River v Brooklynu 12. srpna 2011 znamenalo symbolickou labutí píseň kapely, která přemostila avantgardu soudobé hudby a výtvarného prostředí s punkem a stala se minimálně pro dvě následující generace vzorem toho, jak fungovat na nezávislé kytarové scéně. Záznam Live in Brooklyn 2011 nyní vychází v celistvé mixované a masterované verzi, což umocňuje význam, jaký pro Sonic Youth tento koncert měl.

Odehrál se sice v době, kdy se sedmadvacetileté manželství ústřední dvojice – kytaristy Thurstona Moorea a baskytaristky Kim Gordon – už rozpadalo, ale ještě o tom nevěděl ani zbytek kapely. Informace byla zveřejněna až pár měsíců nato, kapela ještě ze smluvních důvodů odehrála pár koncertů v Jižní Americe, ovšem v New Yorku to bylo naposledy, co se kapela ukázala naživo v plné síle a bez jakékoli hořkosti a pachuti.

Live in Brooklyn jde velmi snadno poslouchat jako loučení se s New Yorkem. Projevuje se to už na velmi netradičně sestaveném setlistu, který se výběrem písní noří do hloubi osmdesátých let – navíc spíš k raritám než k vysloveným hitům. Těžištěm je repertoár z alba Bad Moon Rising, jehož obal zdobila silueta Manhattanu s hořícím strašákem v popředí. Celý koncert dokonale sehrané kapely tak byl věnován hlavně věrným znalcům a spiklencům než nově příchozím a nezainteresovaným. Není bilančně průřezový, ale zarývá se do nitra tvorby, aby připomněl, co už se nebude opakovat.

V roce 1981 si v New Yorku poprvé zahráli v klubu CBGB a po třiceti letech v něm také svoji dráhu uzavírají. „Silou lásky je možné zvládnout vše,“ jsou poslední slova, jimiž Thurston Moore na koncertě zakončí finální píseň Inhuman. A hluková stěna kytarových zpětných vazeb nenechá v tu chvíli nikoho na pochybách, že tu zrovna dohrála nejvlivnější a nejoriginálnější kytarová kapela posledního půlstoletí.