Normalizace jako nehoda

Nejdřív televizní seriál Volha o tom, jak normalizace zrodila oportunistu Standu Pekárka, teď kauza (vzdané) kandidatury Roberta Fremra, který v osmdesátých letech soudil emigranty i StB zmanipulovaný případ, na soudce Ústavního soudu. Obojí vrátilo do debaty normalizaci jako otevřenou, podebranou kapitolu tuzemských dějin i paměti. Není to poprvé. Normalizace a co z ní v nás zůstalo, řešil i na stránkách Respektu ve svém komentáři Richard Štencl na konci srpna 1994, k pětadvacátému výročí, kdy komunistický režim „potlačil poslední odpor“.

„Je v Česku zvykem, že uzlové body naší novodobé historie označujeme názvy měsíců. Srpen je vyhrazen pro sovětskou okupaci v roce 1968. Můžeme ho však považovat za přelomový ještě v jiném smyslu. Jednadvacátého srpna 1969 se moc vypořádala s posledním záchvěvem odporu. Za pomoci armády a Lidových milicí potlačila spontánní lidové demonstrace. Normalizace se stala realitou – od této chvíle už režim neměl zapotřebí zabezpečovat své fungování podobnými metodami. A fungoval dvacet let. Můžeme si položit otázku, co nám celé období normalizace přineslo, respektive jaký význam má nebo může mít tato dvacetiletá zkušenost pro dnešek a budoucnost. Podíváme-li se na normalizaci z hlediska dnešního budování kapitalismu, budeme moci konstatovat, že některé předpoklady našich dnešních úspěchů leží právě v normalizaci a že nás jaksi mimoděk vybavila řadou pozitiv: Strana se definitivně zdiskreditovala a přišla o jakýkoli reformátorský potenciál, lidé se poměrně důkladně vyléčili z iluzí o socialismu, ať s lidskou tváří nebo bez ní, i o třetích cestách. V národě se rovněž upevnil soubor obtížně definovatelných vlastností, které způsobují, že se mu dobře vládne a že ani dnes nedělá při transformaci žádné větší problémy: přizpůsobivost poměrům, ochota chápat, co je politická „nutnost“, rozumný a pragmatický realismus.

Pokud bychom zůstali u tohoto pohledu, poučení z normalizace by znělo asi takto – přežili jsme to, život jde dál a všechno špatné je i k něčemu dobré. Velká většina naší dospělé populace má ještě poměrně čerstvý prožitek reálného socialismu a svého fungování v něm. Tváří v tvář všem těmto lidským osudům bychom se asi zdráhali říci, že koneckonců vlastně o nic nešlo, že nás zkrátka jen zase jednou „převálcovaly“ dějiny. Miliony osobních kapitulací, všeobecná akceptace pravidel režimu, přetvářka, lež a pokrytectví jako základní norma společenského života (…), to vše můžeme vysvětlit poukazem na nejrozmanitější příčiny. Můžeme pochopit fungování systému a lidí v něm tím, že popíšeme jeho mechanismy, že zanalyzujeme ono normalizační „civilizované násilí“. Přesto nám zůstanou základní znepokojující otázky: Jak je možné, že si inteligentní národ během chvíle zvykl na porobu, že se nechal dvacet let ponižovat, a to v situaci, kdy nešlo o hrdla a v drtivé většině případů ani o vězení? Co znamená, že je to možné? Lze něco takového zprostředkovat a ve vědomí národa uchovat jako podstatnou zkušenost?

(…) Občas zaznívá názor, že k nějakému zásadnějšímu vyrovnání se s minulostí včetně hlubšího pochopení a zhodnocení normalizace může dojít až s větším časovým odstupem. O tomto názoru lze ale důvodně pochybovat. Zážitek normalizačních poměrů je totiž dosti nesdělný. Tak jako bylo před deseti lety obtížné vysvětlit lidem ze Západu, o co u nás jde, bude stejně obtížné, ne-li nemožné vysvětlit totéž lidem, kteří už dospěli v normálních svobodných poměrech. Navíc normalizace nemá parametry velké viny nebo velké prohry. Neexistovaly koncentrační tábory nebo fyzický teror. Režim se nakonec sám rozsypal a my jsme nad ním náhle stanuli jako vítězové. Lze očekávat, že spíše než v podobě hlubokého poznání zůstane normalizace zafixována ve vědomí lidí jako málo pochopitelná, dvacet let trvající nehoda, kterou jsme přestáli sice se šrámy, ale vcelku ve zdraví. Je nabíledni, že takové vědomí asi sotva pomůže novým generacím obstát v nějaké z příštích „normalizací“.