Cesta tam a zase zpátky

Mám to štěstí, že má vnoučata bydlí jen 104 metrů daleko. Jsou čtyři, samozřejmě každý originál. Je spousta věcí, které s nimi bohužel podnikat nemůžu: 1. ještě nejsem v důchodu, 2. mám pohybové omezení (průkaz ZTP), takže honěná, bruslení, chození po horách, výlety do zoo, ba ani procházky s nimi babička Brunda, jak mi říkají, podnikat nemůže. Ale je spousta věcí, které spolu dělat můžeme. Povídáme si, čteme, posloucháme, chodíme do kina, do divadla, někdy do bazénu. Nejvíce si užíváme, když můžu jet jen s jedním vnoučetem na výlet, pokud možno podle jejich přání a zájmu.

Šestiletý Jáchym mívá období, kdy se plně vžije do nějakého příběhu, o kterém pak rád poslouchá a pamatuje si podrobnosti, které já vůbec neznám. Starořecké báje, pověst o golemovi nebo staroměstském orloji a byla by toho ještě hezká řádka. Zná téměř nazpaměť Supermana,Rychlé šípy, některé hry Divadla Járy Cimrmana a další. Je to snad dva roky, kdy se zabral do korunovačních klenotů, půjčil si o nich z naší knihovny knihu, kterou jsem si při své poslední návštěvě klenotů v roce 1998 koupila já, a zanedlouho mě poučoval o druzích a umístění jednotlivých drahokamů a co se stane tomu, kdo si ji neoprávněně nasadí. Rodiče donutil vyrobit repliku z papíru a sklíček.

Takže lednová výstava klenotů byl jasný cíl našeho příštího výletu. Přespíme u mé prostřední dcery Kačenky, která i frontu s Jáchymem vystojí, což bych nezvládla. Na mě zbyla tedy role taxikáře, ale co bych neudělala, abych Jáchymovi mohla zprostředkovat zážitek, na který mám i já hluboké vzpomínky (výstavu klenotů jsem navštívila v deseti letech v roce 1975 a v roce 1998, Jáchymově mamince bylo taky šest a Kačence tři a čekání ve frontě si náramně užily).

A přišel den D. Jáchyma jsem vyzvedla ve škole. Třásl se nadšením, ale o hodinu později se začal třást zimnicí. Rodičům jsem nic neřekla, pro jistotu jsem se vybavila podpultovým nurofenem a vyrazila jsem směr Praha, je to od nás asi 150 km na sever. „Babi, mně je špatně,“ ozvalo se zezadu do mého povídání po cestě. Stavíme tedy na benzince, kupuji kofolu a Jáchym dostane první nurofen. Třese se zimou, já chvíli váhám, jestli se nemáme vrátit, ale s Jáchymem se usneseme, že to třeba do rána přejde.

Klíče od Kačenčina podnájmu si vyzvedáváme v čajovně pod Nuselskými schody. Já si dávám čaj, Jáchym si objedná také, ale ani se ho nedotkne, a když dostane další dávku léku, usne. Kačenka mi ho polospícího zabaleného v dece posadí do auta, je mu lépe. V setmělé Praze poznáváme a komentujeme osvětlené památky, hlavně panoráma Pražského hradu a Petřínské rozhledny.

U Kačenky nás čeká vzorně připravená čistá postel, večerní dávku Nurofenu Jáchymovi nedávám. Uvidíme, jaká bude noc. Špatná. Jáchym v noci jen hoří, dvakrát blinká do čistých peřin, vypije lipový čaj, který jsme si přinesli z čajovny, a při druhém nočním zvracení mátožně říká: „Nejdu.“ „Kam nejdeš, Jáchymku?“ „Na ty klenoty, je to blbost,“ a stěhuje se z mokré postele ke Kačence.

Ráno vstáváme nevyspalí, Jáchym má pořád horečku. Kačenka přinese snídani do postele, Jáchym do ní sotva klofne. Pouštíme si pohádku a pak se balíme včetně špinavého povlečení. Cesta domů se prodloužila stáním v koloně, Jáchym si trochu stěžuje, že ho bolí celé tělo, ale trpělivě poslouchá seriál o korunovačních klenotech z archivu Českého rozhlasu.

Odevzdávám Jáchyma mamince. Když se ho doma ptá, jestli si výlet užil, tak řekne, že nejlepší byla snídaně v posteli. Já peru povlečení a přemýšlím, jestli nenapsat do Respektu.